Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Bretaňská plavba 2010

18. 1. 2010

Bretaňská plavba 2010

Kurzy jachtingu mohou mít různé formy. Zdokonalovací kurz pro pokročilé v Bretani na přelomu března a dubna rozhodně není pro žádné bábovky. Pluje se za každého počasí a jeho cílem je naučit posádku plout za téměř jakéhokoliv počasí a také ji dovést k pochopení, že plout za každého počasí je nesmysl, neboť každý rozumný jachtař se za silné bouře schová do přístavu a nedráždí chřestýše bosou nohou. Na druhou stranu, když Vás bouře zastihne na moři, musíte vědět, co dělat a strach jde stranou.

Dalším cílem je naučit posádku počítat přílivy a odlivy a přílivové proudy. V Bretani se rozhodně nejedná o žádný zanedbatelný skok přílivu a odlivu. Maximální skok (během úplňku nebo novu, kdy je rozdíl mezi hladinou přílivu a odlivu největší) přílivu dosahuje v St. Malo až 13,5 m. A tato vodní stěna vyroste během 6 hodin a během dalších 6 hodin zase opadne. V oblasti kláštera na hoře St. Michael je šířka zaplavovaného pobřeží až 9 NM.

Saint Malo

Když si uvědomíme, že moře musí během 6 hodin zaplavit 9 NM pobřeží a během dalších 6 hodin je zase opustit, je nám jasné, že tu musí vzniknout pořádné proudy, dosahující průměrně 1,5 až 4 uzle (v úžinách mezi ostrovy však můžou dosahovat i rychlosti 6 a více uzlů) a co chvíli mění svůj směr (za 6 hodin o 180 stupňů). Pokud nepočítáme nebo neumíme s přílivy počítat, může se nám stát, že připlujeme k přístavu, před kterým se prochází sběrači mušlí a vjezdový práh je 3 metry nad písčitým dnem. Lodě stojí vysoko nad námi v přístavním bazénu, ze kterého voda může díky prahu vytéci pouze do určité úrovně. Do takového přístavu se můžeme dostat buď pomocí jeřábu (a to se určitě nevyplatí a pravděpodobně to ani není možné) a nebo musíme počkat, až voda stoupne (a to můžeme čekat třeba 10 hodin). A když nás nezajímají přílivové proudy a neumíme je spočítat, může se stát, že místo 6 uzlů vpřed budeme couvat 2 uzly bokem.

Neposledním cílem zdokonalovacího kurzu je navigace. Satelitní navigace slouží pouze jako navigační záloha a po dobu celé plavby se naviguje klasicky.

Převzali jsme naši 14 metrovou plachetnici Sun Kiss 47, nalodili hromady potravin a vyplouváme z bretaňského přístavu Le Crouesty na týdenní plavbu. Na lodi je nás celkem 9 a jelikož je konec března, nikdo se příliš neobává, že bychom se nudili z nedostatku větru. Vyplouváme ze zálivu Morbihan ven směrem na Biskajský záliv a křižujeme proti větru. Na moři je na tuto roční dobu poměrně hodně plachetnic. Asi to bude tou sobotou. Moje posádka zatím plula vždy pouze na vnitřních mořích a tak jsem zvědavý, co s ní oceán udělá. Oběd si ještě většina posádky s chutí dá, ale pak nastane období odtučňování. Kdo přijel na plavbu zhubnout, tomu se přání beze zbytku splní.

Nedlouho po skončení oběda nastává obrácený proces, a oběd putuje vrchem do moře. Mořská nemoc klátí jednoho za druhým. Ale všichni fungují. Je jim sice blbě, ale drží své 4 hodinové hlídky u kormidla a u plachet. Kolem 2. hodiny ranní odcházím spát. Už když sestupuji do podpalubí, cítím najednou, že musím zpátky na palubu. Žaludek se rozhodl, že oběd ani večeři s sebou do postele neponese. Když už se mi šavle dere mezi zuby, nakláním se přes zábradlí a zvracím do moře. Kapitán, nekapitán, mořská nemoc si nevybírá.

Poprvé v životě jsem vydržel celý den v nepravidelných intervalech zásobovat Poseidona obsahem svého žaludku. Posádka v tom viděla velké zadostiučinění, že v těchto těžkých chvílích jsem s nimi a prožívám si to, na co se jindy dívám jako nezúčastněný divák, který lituje chudáky, jež mořská nemoc potkala. Já zase dokážu lépe pochopit, jak je to příjemné, když se žaludek na prázdno obrací a přestože nemá, co by již pustil, stále znepříjemňuje život svému majiteli. A vše, co se do něj dodá, velice precizně zase vrátí. S obzvláštní, až sadistickou radostí vrací párky a jakýkoliv alkohol. První noc na moři proběhla klidně. Část noci jsme kvůli slabému větru dokonce pluli na motor.

V neděli ráno jsme potkali skupinu asi 20 delfínů, kteří minimálně 20 minut radostně skotačili kolem lodi a postarali se o nádherný zážitek pro celou posádku. Setkání s delfíny je vždy velkým svátkem. Jejich radost ze života a z pohybu z nich přímo sálá a je hodně nakažlivá. Naše lidská netaktnost se ale bohužel brzy projevila. Začali jsme se totiž bavit o žralocích a delfíni najednou zmizeli. Prostě námi asi opovrhli a v tu ránu byli pryč. Když jsem si uvědomil toto naše faux pas vůči nim, v duchu jsem se jim omluvil a za pár minut byli delfíni zpátky, jako by mi chtěli naznačit, že když se teda o žralocích už bavit nebudeme, tak se nám ještě předvedou. A opravdu, řádili ještě víc, nežli před chvílí. Pak nám popřáli krásné dobré ráno a zmizeli v mořských dálavách.

Celou neděli se na lodi hýbali akorát ti, kteří měli hlídku (hlídky jsme drželi po 4 hodinách ve 2 lidech). Všichni ostatní spali i 16 hodin denně. Posádka doháněla spánkový dluh a taky se pokoušela ve spánku zapomenout na mořskou nemoc. Ta se totiž projevuje také zvýšenou únavou a ospalostí. Sledovat některé členy posádky při vstávání na hlídku bylo opravdu velice zábavné.

Nejprve bylo nutné navléci asi 8 vrstev oblečení. Teplota nad ránem dosahovala 4 stupňů a v kombinaci se 100% vlhkostí vzduchu byla pořádná zima. Měli jsme na sobě navlečený to samý, jako při –20 stupních na horách, včetně lyžařských kombinéz, a navrch jsme natáhli ještě kvalitní nepromokavé jachtařské obleky. Navléct toto vše na sebe je pořádně únavné. Při oblékání je nutné se stále jednou rukou držet, aby člověk nebyl vržen prudkým pohybem lodi ve vlnách na nějakou skříňku nebo jinou hranu. Po oblečení bylo nutno odpočívat v sedě a sebrat síly na přesun na palubu. Tato fáze je obzvláště nebezpečná. Není kam zvracet a člověk bojuje s rovnováhou. A na palubě už je vyhráno. Tam je vidět moře a horizont a mozek si dokáže lépe srovnat, proč se celá loď tak divně pohybuje. A u kormidla je nejlépe. Mysl zaujata nějakou činností, nemá čas přemýšlet nad svým vlastním utrpením a i mořská nemoc trochu ustupuje. Ti nejodolnější z posádky uvařili párky s kaší a snědli je. Málokdo je však udržel tak dlouho, aby je dokázal strávit.

Plavba do Falmouth

V pondělí po ránu se posádka začala trousit na palubu a již neodmítala jídlo a i já jsem zase byl při chuti. V noci jsme vpluli do kanálu La Manche a charakter vlnění se změnil. Vlny se staly menšími a pravidelnějšími. Prostě se staly vlnami, na které si žaludek lépe zvyká. A tak během dnešního dne celá posádka pookřála a začala tvrdit, že ten jachting je fakt fajnovej sport. Odpoledne jsme přistáli na ostrově Guernsey. Guernsey je bezcelní zóna a daňový ráj. Pod jeho vlajkou pluje více lodí, nežli by se na tento malý ostrov vůbec vešlo. A přistání zde není jednoduché. Do přístavu se dá vplout pouze 4 hodiny denně, v době nejvyššího přílivu. Dnes dělal skok přílivu pouze 4 m, což je minimum, protože měsíc je zrovna v první čtvrti. Pokud by si člověk špatně spočítal příliv, musel by několik hodin čekat před přístavem, nežli stoupne hladina natolik, aby mohl vplout. Posádka tento úkol zvládla výborně a tak jsme odpoledne opravdu přistáli.

Asi 20 minut po našem přistání už byla hloubka natolik nízká, že bychom nevpluli. Na druhou stranu to také znamená, že nemůžeme vyplout a musíme zde strávit 12 hodin. To ale rozhodně nikomu nevadí. Další vysoká voda bude ve 3 hodiny ráno a tak máme dost času. Po přistání k nám přichází obsluha z mariny, vybírá peníze za jeden den stání a předává nám celní formulář na vyplnění. K tomu podotýká, že vyplněný formulář máme odevzdat „in yellow box“. Vyplňuji celní formulář, beru pasy celé posádky, doklady své a doklady od lodi, a odcházím na celnici.

Na konci mola před lávkou na molo je velká rohožka v mělké vaně s vodou a u ní je napsané, že je nutné v ní vydezinfikovat obuv. Ochotně do ní v holinách vstupuji a zbaven strachu, že na Guernsey zavleču slintavku a kulhavku, vystupuji na molo. Rozhlížím se, kde asi může být žlutá celnice. Nikde ji nevidím a pak padne můj zrak na žlutou poštovní schránku na kraji mola po mé pravici s nápisem CUSTOM. Při pohledu na složku pasů a dalších dokladů v mé ruce se začínám smát. Vhazuji do schránky vyplněný formulář a vracím se zpět na loď. Jde zatím o mé nejrychlejší vyřízení celních a pasových formalit.

Posádka je již připravená a tak vyrážíme do přístavu. Lije jako z konve, a tak máme na civilním oděvu nasazený žluťáky. Procházíme městem a brzy usedáme v jedné z restaurací na první pořádné jídlo za 3 dny. Všem nám opravdu chutná. Po jídle jsme v dobrém rozmaru a jdeme se ještě posadit do typické námořní hospody. Pivo točí mladá, ošklivá a zrzavá Angličanka tvaru tykve, která se nám po třetím pivu začíná docela líbit. Je čas odejít. Při odchodu čteme cedulku na hospodě a zjišťujeme, že jsme seděli v pubu, který je na celém světě nejblíže ke kostelu. A opravdu, kostel stojí asi 6 m daleko. Jakoby ty piva byly posvěcený.

Při návratu na loď se ještě procházíme na pláži před přístavem. Vstupní práh přístavu je asi 3 m nad hladinou. Ještě bude asi 5 hodin trvat, než budeme moci vyplout. Lávka na pontonová mola jde strmě dolů. Scházíme po lávce a opět procházíme skrz dezinfekční lázeň, kde se musela dešťová voda minimálně 2x vyměnit od našeho odchodu do města. Ale alibi jsou alibi. Jdeme spát, protože ve 3 hodiny ráno zase vyplouváme.

St. Michal Pensance

Noční plavba probíhá klidně. Zpočátku plujeme na motor a pak taháme plachty a na boční vítr míříme směr St. Malo. Východ slunce zabarví oblohu do neskutečných barev a odměňuje hlídku za brzké vstávání. Posledních pár mílí před St. Malo křižujeme proti větru a pak nahazujeme motor, abychom stihli velkou vodu v přístavu. Připlouváme kolem 2. hodiny odpolední a pod kýlem máme na prahu přístavu asi 150 cm. Vyvazujeme se a jdeme do města s úmyslem půjčit si auto a jet na horu St. Michael. Půjčujeme si mikrobus a během necelé hodiny přijíždíme ke klášteru Le Mont St. Michael. Je to klášter na skalnatém ostrůvku na hranici moře v místech, kde příliv dosahuje největší výšky na kontinentu. Voda se tu zvedá až o neuvěřitelných 13 výškových metrů a zaplavuje pobřeží v délce 9 NM. Skála s klášterem je za odlivu od moře vzdálena více než 8 NM a za maximálního přílivu je celá obklopená mořem. Blížili jsme se ke klášteru a z dálky jsme ho viděli v mlžném oparu na konci příbřežní roviny, jak ční do výšky nad mořem, jako by se ho staletí vůbec netýkala. Při příjezdu blíž byl pocit umocněn odhaleným bahnitým pobřežím, táhnoucím se k moři kdesi v dálce sotva viditelnému.

Přijeli jsme pozdě, a tak prohlídku vnitřních prostor kláštera během této naší návštěvy nestihneme. Procházíme se tedy alespoň v uličkách pod klášterem, fascinováni jeho obrovitostí, symetričností krásy a vznešeností. Připadám si trochu, jako když stojím před chrámem Sv. Víta, ale prostředí moře a vysokých hradeb dává tomuto místu atmosféru, která se nedá přirovnat k ničemu, co znám. Nemám ani chuť mluvit. Mlčky se procházím podél hradeb, po vnitřních nádvořích a nakláním se přes hradby a zírám do dáli na moře, které bude za 6 hodin přímo pod opevněním. Vítr prudce padá z hradeb a neustálé průtrže mračen umocňují celkovou atmosféru hory Sv. Michala.

Po návratu do St. Malo vracíme auto tak, že klíče s doklady házíme do skříňky před půjčovnou aut a jdeme hledat příjemnou restauraci, kde povečeříme. Zakotvíme v restauraci „U Bukanýra“ a prožíváme zde jeden z našich největších zážitků. Majitel restaurace je bývalý námořník, výborně hovořící anglicky, který je neuvěřitelným komikem. Nejprve se nás pokusil z restaurace vyhodit, ale jelikož jsme mu nerozuměli, posadili jsme se k jedinému volnému stolu. Na přivítanou nám přinesl bílé víno a malinový likér. Do skleniček nalil směs vína s likérem, prohlásil, že je to místní specialita a jednu skleničku do sebe kopnul na ex a hned si dolil. Následovali jsme jeho příkladu, s čímž byl evidentně spokojený a dal si další skleničku na ex.

Ve francouzském jídelním lístku jsme se vůbec nevyznali a tak nám milý majitel lístek přeložil. Dali jsme si ústřice, rybí polévku, ryby a místní speciality. Po několikadenním půstu se naše žaludky jen stěží vyrovnávaly s takovým přívalem jídla. Majitel restaurace nám ukazoval, jak se která jídla konzumují, a našima rukama nás krmil. Když viděl, že už někdo nemůže, vzal jeho ruce a začal ho krmit způsobem „jedno sousto mně a jedno sousto Tobě“.

Nikdo z nás něco takového ještě nezažil. Brečeli jsme smíchy a Ti, co nedojedli, se opět chápali vidliček a dojídali zbytky, aby se vyhnuli nedobrovolnému krmení. Každou chvíli přicházeli do restaurace noví hosté, které náš hostinský nemilosrdně, leč velmi vtipně vyhodil. Jako by ani o žádné hosty nestál.

V restauraci mimo nás sedělo ještě asi 12 lidí a všichni se náramně bavili. Při každém přiblížení k našemu stolu do sebe hostinský kopnul jednu skleničku vína a prohlásil, že vždy jednu láhev platí on a jednu my. Na závěr přinesl kalvados, všem nám nalil a svou skleničku do sebe opět naráz obrátil. To samé čekal od nás a hned nám zase nalil. Láďa chtěl zapálit cigaretu a požádal hostinského o oheň. Hostinský se k němu naklonil, namočil prst do kalvados a nad svíčkou ho zapálil. Hořícím prstem pak připálil Láďovi. Byl to další kousek, který se nám nesmazatelně zapsal do paměti. Po večeři usoudil hostinský, že už chceme jít a tak nás jednoduše vyhodil. Zaplatili jsme útratu, která byla podstatně nižší, než jsme očekávali, a po veselém rozloučení s hostinským jsme plni zážitků odešli na loď.

Kolem 2. hodiny ranní opět vyplouváme. Zpátky do cílového přístavu to máme 270 mílí a máme na to necelé 3 dny. Předpověď počasí říká, že má foukat vítr o západní síle vichřice, což je přímo proti. Vyplouváme ze St. Malo a ostře proti větru stoupáme podél pobřeží. Po 8 hodinách plavby sundáváme přední plachtu, nahazujeme motor a s hlavní plachtou zmenšenou na 3. ref plujeme téměř proti větru a vlnám. Vlny jsou vysoké a krátké. Do každé vlny se s rachotem boříme přídí. Je to velice náročná plavba. Loď dostává opravdu hodně zabrat a posádka také. Všichni na palubě jsou připoutáni k lodi bezpečnostními popruhy, aby někoho nesmetla vlna. Několikrát za noc se přižene ještě silnější smršť s kroupami. Stojím u kormidla a nasazuju si potápěčské brýle. Na sklo brýlí mi buší kroupy jako střely. Bez brýlí bych nemohl oči vůbec otevřít. Marně si trápím hlavu tím, jaké jiné brýle mimo potápěčských nebo plaveckých by se v takovémto počasí daly použít.

Spát jdu kolem 8. hodiny ranní a v 10 hodin mě budí Láďa. Spí v přední kabině a přišel mi říci, že jim do kabiny teče voda. Ležím v salónu, zachumlaný do spacáku a opravdu se mi z něj vůbec nechce. Říkám Láďovi, ať jde na záchod před jejich kabinou ve přídi a vyčerpá ruční pumpou vodu z lodi ven. Pokud to nepůjde, já za hodinu vstanu a podívám se na to. Neochotně odchází a za chvíli je zase zpátky. Říká, že voda nejde vyčerpat a že ze přídi přitéká další. Z tónu jeho hlasu cítím strach. Pozorně se na něj podívám, rychle vstávám a jdu se podívat do jejich kabiny. Pod dveřmi ze záchodu se do jejich kabiny valí voda. Otevírám dveře na záchod. Ten je zatopený a ze dveří do příďového skladovacího prostoru se valí voda do záchodu. Otevírám dveře do přídě a vidím pohromu. Celý příďový prostor je vytopený a netěsnícím palubním oknem se s každou vlnou valí další desítky litrů mořské vody. Neradostný pohled.

Dochází mi, že Láďa se asi bál, že se nám příď vlivem hrozných ran ulomila a že od moře nás dělí pouze dveře příďového prostoru. A představa, že za dveřmi číhá rozbouřené moře, ho příliš neuklidňovala. Pokouším se přivázat lano na kličky palubního okna a stáhnout ho víc dolů. Trochu to pomohlo, ale voda dál teče do lodi. Ukazuji Láďovi, jak se používá pumpa na záchodě, a chvíli pumpuji. Jak jsem ohnutý k pumpě v divoce se zmítající přídi, začíná se mi dělat nevolno. Předávám pumpování Láďovi a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu. Jsem si jistý, že Láďa bude pumpovat dobře. Bouře kulminuje a dosahuje 110 km/hod. Druhý Láďa sedí v kokpitu a fascinovaně zírá na ukazatel směru a síly větru. Každý poryv nad 100 km/hod. oceňuje obdivným křikem a když vítr dosáhne 122 km/hod., je úplně u vytržení a všem nám to oznamuje. Pak se zadívá na ocelově šedé, zatažené nebe a na podobně hrozivě šedivou hladinu moře, a zamyšleně prohlásí „To je neuvěřitelně krásná, romanticky šedivá barva moře“. Jak vidět, každý to vnímá trochu jinak.

Střídáme se po 10 minutách u příďové pumpy a stále pumpujeme. Hledám v mapě a v průvodci přístav, kde bychom mohli přistát a dát si trochu dohromady loď. Teče nám přední palubní okno a příďové větrací hubice. Obě přední kabiny jsou vytopené a nedá se v nich spát. Vybírám přístav Ploumanach, kde házíme kotvu ve 2 hodiny odpoledne, chvíli před maximálním přílivem. Vjezd do přístavu je opět fascinující, vede mezi rozeklanými skalami a zámkem na malém skalnatém ostrůvku. Za odlivu je všude kolem pláž. Začalo svítit slunce, tak vytahujeme mokré matrace, utěsňujeme igelitem větráky a přední palubní okno. Mělo by to být lepší. Kotevní prostor s kotevním navijákem je také zcela zatopený. Čerpáme z něj vodu a čistíme ucpané odvodňovací otvory ve dně kotevního prostoru. Rozebíráme el. kotevní naviják a dálkové ovládání, vše vysoušíme a opět montujeme dohromady. Kupodivu všechno funguje.

Přebíráme jídlo uložené v příďových prostorách a část rozmočených potravin vyndáváme z obalů a vyhazujeme do moře. Přední kabiny jsou úplně mokré. Matrace a spacáky jsou promočené. V zadních kabinách je to o poznání lepší. Předěláváme ještě trochu vedení refovacích lan hlavní plachty a opět vyplouváme. Do lodi teď teče mnohem méně. V noci obeplouváme západní pobřeží Bretaně a stáčíme se k východu. Plujeme ostře proti větru a vypínáme motor. Během noci vítr slábne na 50-60 km/hod. a ve dne opět sílí na 70-90 km/hod. Odpoledne se počasí konečně přelomilo a vítr slábne na 50-60 km/hod. Stáčíme se na zadoboční vítr a při nechtěném obratu po větru se nám trhá hlavní plachta v místě refovacího lanka. Obrat sice nebyl úplně v pořádku, ale plachta by to měla v tomto větru vydržet. Je na ní znát, že už něco pamatuje. Zmenšujeme hlavní plachtu na 3. ref a plujeme dál.

Potápěč, dost chlastá

Po půlnoci přistáváme v přístavu Haliguen, již jen 10 mílí vzdáleni od našeho cílového přístavu. Posádka, která je zvyklá, že se vstává v jakoukoliv denní či noční hodinu, se chápe nápojů a asi do 3 hodin do rána popíjíme a povídáme a vychutnáváme teplo od elektrického a petrolejového topení, které máme v lodi. Rozkládáme spaní v salonu a ukládáme se tam ke spánku ve třech.

Dopoledne po mohutné snídani vyplouváme a během 70 minut přistáváme v domovském přístavu Le Crouesty. Při odplouvání od benzinové pumpy zažíváme poslední dobrodružství. Kdosi omylem zapnul nohou autopilota a loď přestává reagovat na kormidlo. Řítíme se na loď na mole. Rychle vyřazuji a dávám zpátečku a plný plyn. Loď se zastavuje tak, že ke srážce nedošlo a krátce nato Jirka odhaluje závadu. Triviální příčina, která mohla mít tragické důsledky.

Při balení věcí zjišťujeme, že jsme z asi 60 kg potravin snědli několik polévek, něco konzerv párků, bramborové kaše a sušenky. Vše ostatní zůstalo. Z 200 piv jsme zdolali asi 20 kousků a z 10 lahví balantinky jsme vypili půl lahve. Na 9 chlapů a 7 dní to je docela slušná spotřeba.


Trasa sportovní plavby v Bretani

Trasa sportovní plavby v Bretani

Dva příběhy ze záchodu, aneb jak to dopadá, když na lodi zrovna musíte

Na záchodě musí mít člověk jaksepatří klid. A když ho nemá, nemusí to být zas až tak úplně ono. A asi si každý umí představit, že sedět na záchodě, který se divoce zvedá vzhůru, pak sebou zase divoce mrští dolů a až se s ohlušujícím hřmotem na okamžik zastaví, smýkne s sebou bokem a opět vyrazí vzhůru, není žádná láce. A taky je jasný, že za takovýchto podmínek jde na záchod pouze ten, kdo již nemá jinou šanci a rozhodně si tam s sebou nebere noviny.

Láďa mi popisoval, jak šel při plavbě proti větru (pro tyto účely bezkonkurenčně nejhorší vítr) na záchod. Posadil se na mísu (na lodi je to spíš miska), pevně se zapřel rukama o stěny záchodu a zatlačil. Šlo to dobře až do dalšího pekelného skoku. Láďa byl katapultován do protilehlého rohu malé záchodové kabinky. Rychle se sebral a kouknul do mísy. Exkrement nikde! To není možné. Byl si stoprocentně jistý, že dílo dotáhnul do konce. Podíval se pod mísu a tam taky nic. Začal panikařit, přece se mu to nezdálo. Pak ale zafungovala železná logika. Když on přeletěl přes celou kabinku, tak obsah záchodu mohl putovat po obdobné trajektorii. Pohlédl do protilehlého koutu a bylo tam. Neztratilo se. Leželo tam zkroucené na místě, kam rozhodně nepatřilo. A dostat ho zpátky do mísy také nebylo ve vzpínající se lodi extra příjemné ani jednoduché.

Já jsem taky potřeboval na záchod, ale v žádném případě jsem nechtěl zažívat podobné pokoření, jako Láďa. Vydržel jsem až do změny kurzu na „zaďák“ (zadní vítr, při kterém je plavba mnohem komfortnější) a vzal jsem si noviny. Jelikož při plavbě na „zaďák“ téměř není možné nabrat vlnu tak, aby se zalila paluba, pootevřel jsem si na záchodě trochu okénko, abych zajistil přívod čerstvého vzduchu. To víš, to co jde z útrob ven, zas až tak nevoní. Pěkně jsem se usadil, otevřel noviny a připadal jsem si jako doma. Když už jsem byl téměř hotov, rána a pootevřeným okýnkem se mi na hlavu vyřítil kýbl hnusně studené mořské vody, spláchnul mi hlavu, záda a ve finále zafungoval i jako bidet. Sprostě jsem nadával a strhával ze sebe mokré vrstvy oblečení.

Až do této nešťastné návštěvy záchodu se mi dařilo uchovat oblečení relativně suché, ale to už je minulost. Znechuceně zavírám okénko a jdu se podívat, kdo kormidluje. Vyprávím mu tuto smutnou příhodu a on se tomu ještě směje. Nejen, že blbě kormidluje, ale ani nepozná, co je a není vtip.

Sledujte nás