Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Jak jsem lovil ryby na Bora Bora - 2. díl

13. 10. 2015

Jak jsem lovil ryby na Bora Bora - 2. díl

Dobrodružství pokračuje

Ráno jsme vstávali brzy, dali jsme si snídani a jeli jsme na výlet po ostrově pickupem, kde jsme seděli na lavicích na korbě. Řidičem a průvodkyní v jedné osobě byla místní žena, stará tak 28 - 30 let. Měla tu správnou polynéskou figuru, mohla vážit něco mezi 90 - 100kg. Mluvila strašně sympaticky a pomalu. Chtělo se při jejím výkladu spát. Projeli jsme si celý ostrov Huahine. Vlastně dva ostrovy, protože ostrov Huahine se skládá ze dvou ostrovů, většího Huahine Nui a menšího Huahine Iti, které jsou obklopené korálovým valem. Turistický ruch je na Huahine velmi nízký, což je velmi příjemné. Hlavní příjem místních obyvatel, kterých tu žije asi 6000, je pěstování vodních a žlutých melounů, kokosových palem a dalšího ovoce a zeleniny. Většina se toho pěstuje na Motu – na nízkých korálových ostrovech v laguně, které jsou nejúrodnější. Pěstuje se tu také vanilka a na jedné vanilkové plantáži jsme se byli podívat. Pěstování vanilky není žádná sranda. Vanilka vykvete asi za tři měsíce a květ má pouze jeden den. Květ se musí opylovat takovým tenkým dřívkem, protože včelky to nestíhají. A pak se musí květ uříznout. Bez květu pak může vyrůst to, čemu my říkáme vanilka a roste to ještě dalších 9 měsíců, nežli se dá sklidit.


Polynéský fenomén RERE

Během výletu nám průvodkyně vyprávěla o polynéském fenoménu zvaným RERE. Jsou to muži, kteří jsou od dětství vychovávaní jako ženy. Původ to má v době polynéských králů, kdy králové obětovali svým bohům malé chlapce. Když matka chtěla zachránit svého čerstvě narozeného chlapečka, prohlásila, že se jí narodila dcerka. Když byl chlapec větší a provalilo se to, tak už byl moc velký na obětování a chlapec přežil. Další vývoj chlapců-dívek byl spojený s tím, že když se v rodině rodili chlapci a žádné dívky, tak matka vybrala jednoho syna a určila, že bude dcerou. Od narození pak tento chlapec byl vychovávaný jako dívka, oblékal se jako dívka a konal ženské práce. Když dospěl, tak se sám mohl rozhodnout, jestli se dál bude chovat jako dívka a bude žít s mužem (pak se mu říká RERE) anebo se cítí být mužem a dál bude žít jako muž, bude mít ženu a děti (pak se mu říká MAHE). Těchto RERE je tu spousta a potkáváš je na každém kroku. Jsou ve velké vážnosti a jsou součástí místní kultury. Mnohdy je na první pohled poznat, že jsou to muži, přestože se oblékají jako ženy. Jsou ramenatí a velcí. Pracují jako číšníci, pokojské, prodavačky, …….

Polynésie palmy

Polynésie katamarán

Polynésie - molo, kajaky

Posvátné místo na Huahine

Z vanilkové plantáže jsme pokračovali na posvátné místo místních obyvatel, kde jsou postavené takové kamenné valy, které fungovaly jako polynéské chrámy. Každá návštěva, která připlula ze sousedních ostrovů, musela připlout sem a zde proběhlo její oficiální přijetí. Zde se předávaly dary místnímu králi, zde se odevzdávaly oběti bohům a pořádaly náboženské slavnosti. Bylo to zajímavé místo, ale neměl jsem čas si to zde pořádně vychutnat a nacítit atmosféru, protože jsme za chvíli pokračovali dál. Ostrov Huahine je celý nádherně upravený a obdělávaný. Téměř žádné hotely a jeden resort, který zde stál, na začátku krize zkrachoval. Je neuvěřitelné, jak velký je rozdíl mezi turistickým ruchem zasaženým ostrovem Bora Bora a mezi málo navštěvovaným Huahine, vyzařujícím radost, klid a štěstí. Na loď jsme se vrátili asi kolem 13 hod.. Ještě jsem se šel podívat do krámku naproti hotýlku, kde zajímavý Francouz z Bretaně prodával PARE, což je takový dlouhý pruh látky, který tu nosí muži a ženy. Je asi 7 způsobů vázání PARE, takže jedno PARE vypadá jako několik druhů oblečení.


Potápění a jízda na kajaku

Po návratu na loď jsem si nasadil neoprén a šel jsem se asi na dvě hodiny potápět. Plaval jsem v mělké vodě laguny a potápěl jsem se ke korálovým útesům. Množství barevných rybiček bylo fascinující. Plaval jsem v teplé vodě a kochal se rybičkami. Zažíval jsem při nenáročném šnorchlování nádherné uvolnění a relaxaci. Potápěl jsem se potom i v hlubší vodě, ale dohlednost v laguně není moc dobrá a tak jsem se vrátil na loď. Posádka zatím na grilu na dřevěném uhlí upekla steaky z tuňáka a připravila k tomu špagety. Tak jsem se najedl a pak jsem se chvíli natáhnul na sluníčko a relaxoval jsem. Takový klid a pohoda se už dlouho nebude opakovat. Po obědě část posádky odplula na kafe do hospody a dva kluci sedli na kajaky a jeli blbnout do příboje. Asi za hodinu se vrátila hospodská skupina, tak jsem si vzal člun a ještě se dvěma kluky jsem plul do příboje za kajakáři. Slunce se již opět sklánělo k západu, ale dnes nepředvádělo takovou plejádu barev, jako včera, protože bylo zataženo. Připluli jsme za kajakáři, vystřídali jsme kluky a vyjeli jsme do příboje.

Se soumrakem se ochladilo a nebylo mi moc teplo. Vlny se mi přelévaly přes kajak, ale jak jsem chvíli rychle pádloval, tak jsem se zahřál. Blbnuli jsme ve vlnách. Je to úžasné, když se před Tebou vztyčí dvoumetrová stěna, podjede Tě a vynese nahoru a pak skoro spadneš z vlny na druhé straně. Sluneční kotouč se na chvíli vyloupl z mraků, rozzářil moře a zmizel v moři. Začal jsem se na kajaku vracet k pobřeží, což je ta složitější operace. Zezadu mne podbíhaly vlny a vždy, když jsem byl na hřebenu, tak mne děsně urychlily a zároveň se mne pokoušely otočit bokem. Podběhla mne jedna vlna, za ní šla hned další. Vystřelila mne vpřed a přes veškerou mou snahu mne stočila bokem. Snažil jsem se pádlem vrátit loď do původního směru, ale zpěněná vody neposkytovala dostatečný odpor, vlna mne stočila bokem a už mne to mlelo. Naštěstí byla pode mnou dostatečná hloubka a tak jsem se ponořil, a když jsem chtěl vyplout, tak provzdušněná voda neposkytovala dost velký odpor, abych se mohl vynořit. Po chvíli se mi podařilo vynořit a nadechnout, chytnout pádlo a našel jsem botu, o kterou jsem při těch kotrmelcích přišel. Plaval jsem ke břehu a nadával jsem si, že jsem pustil kluky do těchto vln bez vest. Další plavba s kajaky už bude pouze s vestami. Kajak mi to blesku rychle odvezlo na útes a musel jsem si pro něj doplavat. Roman na druhém kajaku se nedostal do zalomené části vlny a tak byl v pohodě. Doplaval jsem k útesu, sednul na kajak a zavelel jsem k plavbě zpátky. Celé jsem si to odpádloval. Je to super posilování a tak se snažím každý den napádlovat toho co nejvíc.

Hora Polynésie

chatrče na vodě

Přeplavba mezi ostrovy a objevování krás Raiatey

Ráno byl časný budíček v 5.30 za svítání. Chtěl jsem vyplout co nejdříve, abychom 22NM dlouhý přejezd mezi ostrovy zvládli ještě dopoledne a celé odpoledne nám zůstalo na objevování krás Raiatey. Pluli jsme asi 5NM kolem Huahine na sever k pasáži ven na Pacifik. Bylo zataženo, chvílemi pršelo a v přízračném šeru vypadalo pobřeží ostrova hodně strašidelně. Jaký to byl kontrast ve srovnání s předchozím slunečním dnem, se všemi odstíny zeleně na ostrově a se všemi odstíny na moři. Nyní bylo vše strašidelně tmavě zelené a moře šedivě modré. Dojeli jsme k pasáži ven z Huahine, vytáhli jsme plnou hlavní plachtu a kosatku a propluli jsme pasáží. Na Pacifiku foukalo 15 -17 uzlů ze zadoboku a hned jsme nabrali slušnou rychlost. Pluli jsme skoro 9kn. Část posádky spala a část byla na palubě. Ti, kterým při plavbě sem bylo blbě, se cítili výborně a kormidlovali loď. Prostě pohodová plavba. Plavba ubíhala hodně rychle a kolem 9 hod. jsme byli asi 6NM od Raiatey. Vylezl jsem na palubu, protože jsem podle mraků na Raiateou čekal, že vítr by u ostrova mohl sílit a mohl by být nestabilní. Dali jsme si na hlavní plachtě druhý ref a zmenšili jsme kosatku. Rychlost klesla asi o 1 uzel, ale jak jsme se blížili k ostrovu, tak se sílícím větrem opět stoupala. Asi 3NM od ostrova byla již hladině pěkně zpěněná a my jsme letěli po vlnách neseni zadobočním větrem. Zaďáky miluji, protože plavba je rychlá a pohodlná. Vpluli jsme do pasáže v korálovém reefu u ostrova Raiatea, která byla tvořená dvěma Motu – nízkými palmovými ostrůvky. Prosvištěli jsme pasáží a zahnuli jsme za severní motu, kde byla podle mapy pěkná hluboká zátoka obklopená korály. Téměř až na kotviště jsme dopluli na plachty. Prokličkovali jsme kolem korálového útesu a na motor jsme se blížili na konec zátoky k motu plném palem.

V zátoce se potápěl nějaký opálený chlapík v neoprénu, který vylezl při našem připlutí do člunu. Nevěděl jsem, co tam vyvádí a tak jsme pluli k němu. Za jeho člunem jsme viděli hřbet menšího delfína. Říkal nám lámanou angličtinou, že delfín je jeho kamarád a jestli se budeme potápět, ať se ho nedotýkáme. Že prý je delfín zraněný a má tržnou ránu v boku způsobenou žralokem. A že se o něj stará a krmí ho rybami. Byl to krásný příklad přátelství. Ještě ukázal kus do zátoky na takovou malou boudu na pontonu na mělčině a pozval nás k sobě. Hodili jsme kotvu na okraji mělčiny kousek od břehu. Nasadil jsem si neoprén (už si beru kalhoty i  šorta a tak mi není zima ani po dlouhé době) a hned jsem šel do vody. Moře bylo nádherně teplé a voda v zátoce byla celkem čistá. Potápěl jsem se ke kotvě a pak jsem šnorchloval u malých korálových hlav a díval jsem se po delfínovi. Delfína jsem neviděl, ale asi metr ode mne proplula ryba podobná tuňáku velká asi půl metru. Mrzelo mne, že nemám harpunu (nevzal jsem si ji, abych s ní nestrašil delfína), protože to byla největší ryba, kterou jsem za poslední týden viděl (když nepočítám rejnoky). Vrátil jsem se na loď pro harpunu a pak již to mělo standardní průběh, o velkou rybu jsem už ani nezavadil.

Postupně jsem se potápěl po celém obvodu zátoky. Korálové hlavy spadaly asi do 15 m hloubky a tak jsem se potápěl na dno a pomalu jsem kolem nich stoupal nahoru. Opět přede mnou defilovaly rybičky všech možných barev a byla to podívaná, které se snad nikdy nenasytím. Asi půl hodiny jsem ve vodě slyšel slabé pískání delfína, ale nikde jsem ho neviděl. Dopotápěl jsem se až k chajdě na vodě, ve které bydlel náš známý z rána. Mával na mne, tak jsem k němu připlaval, sundal jsem si ploutve a vylezl k němu na ponton. Byl to zajímavý Rastafa. Vyprávěl mi svojí jednoduchou angličtinou, že sloužil 7 let v Cizinecké legii a že to byla hodně těžká práce (lidí z cizinecké legie jsme tu již potkali víc). Teď už je dva roky v Polynésii. Nejdříve byl na malých korálových atolech, ale tam to bylo těžké. K jídlu tam byla pouze rýže a ryby. Pak se přesunul na Raiateu a tady je to dobré. Jsou tu steaky a ženy. Prostě ráj. Ptal jsem se ho, co tu dělá. Říkal, že pěstuje perly a ukázal mi pod vodou ústřice, zavěšené na lanech. Že prý to jsou perlorodky. Měl jich pod svým pontonem stovky. Pak vlezl do Chajdy z palmového listí a z plechu a ze své postele pod polštářem vyndal nízkou, podlouhlou černou krabici, kterou přede mnou otevřel. Krabice byla plná černých perel. Normálně zraje perla v ústřici 2 roky a doroste na nějakých 8-9mm. Ukazoval mi jednotlivé perly, kterých měl v krabici desítky. Měl tam i krásné velké perly, které rostou pět let. Ani jsem se neptal, kolik takové perly stojí.

Bora Bora molo

Zajímal mne více osud delfína a tak jsem se na něj zeptal. Vyprávěl mi, že raněný delfín připlul před 4 dny s dalšími delfíny, kteří ho nechali v zátoce. Od té doby se on o něj stará a každý den ho krmí sardinkami. Vysvětloval mi, že delfín, když je sám a není ve skupině, tak se mu obtížně loví ryby a že za nějaký čas zemře hlady. A také říkal, že až se delfín uzdraví, že se pro něj skupina vrátí a že si ho odvedou. To bylo moc pěkné. Odpoledne mu prý přijede kamarád a přiveze sardinky a oni budou delfína krmit. Tak na to jsem se těšil. Slíbil jsem Rastafovi, že se později vrátím s posádkou, rozloučil jsem se s ním a odplaval jsem na loď. Byl jsem z dlouhého potápění už dost unavený. Na lodi jsem vyloupal několik kokosových ořechů, čímž jsem se zahřál a šel jsem znovu do vody. Tentokrát jsem se potápěl na mělčině směrem ke korálovému valu. Voda tu byla jako ve vaně a opět obrovské množství korálových rybiček. Zahlédl jsem rejnoka a chvíli jsem plul za ním, nežli se mi ztratil. Po další hodině šnorchlování jsem se vrátil na loď, dal jsem si pozdní snídani, udělal jsem trochu pořádek na palubě a na chvíli jsem se natáhnul s knížkou. Část posádku odplula na nádherný korálový ostrůvek a část spala. Na lodi vládla úžasná odpolední pohoda.

Po návratu z ostrova posádka uvařila oběd, výborné špagety carbonara (byly opravdu moc dobré a tak jsem se zeptal na recept). Po obědě už bylo dost pozdě a tak jsem navrhnul, ať se jdeme podívat k Francouzovi na ponton dříve, nežli bude úplná tma. Posádka sedla do člunu a na kajak a já jsem tam doplaval. Chtěl jsem se za soumraku ještě podívat na ryby. Posádka již si ze mne dělá srandu, protože na lodi jsem zatím vůbec nic neulovil. Dopluli jsme na ponton a Rastafa nás přivítal velmi příjemně. Obdarovali jsme ho několika pivy a on vytáhl na laně z vody několik ústřic a zeptal se, kterou z nich chceme otevřít. Ukázali jsme na jednu, tu otevřel a vyndal z ní malou černou perlu. Maso z ústřice nakrájel a dal nám ho syrové k jídlu a zbytek ústřice hodil do moře. Já pak také ještě skočil do moře na krátké podvečerní potápění. Opět jsem nic nechytnul, ale viděl jsem krásnou velkou mantu. Chvíli jsem ještě šnorchloval a pak jsem se vrátil za posádkou. Na pontonu Rastafy se odehrávala zajímavá podívaná. Obchodovalo se tam v noci s černými perlami. Rastafa pil pivo, které jsme mu přinesli, a nabízel perly. Hodnota perel se pohybovala v několika úrovních. Ty bezcenné ležely v  písku na podlaze pontonu. Byly nějakým způsobem nepovedené a za ty chtěl 1 EUR. Ty lepší měl v krabičce a za ty chtěl 10 EUR. A ty opravdu dobré měl ve výstavní krabici a tam už byly ceny velmi diferencované a končily na 16.000EUR za perlu. Moje posádka v té tmě vybírala a nakupovala perly. Bylo to velmi zábavné. Sebral jsem si z písku 10 perel a nakoupil jsem je za 1EUR, abych doma ukázal, jak vypadají černé perly a jak se vyvíjejí. Když jsme opouštěli Rastafu, tak nám na cestu ještě každému jednu perlu přidal.


Na člunu do zátoky

Ráno jsme nikam nespěchali a tak jsem si vychutnával ranní povalování. Probudil jsem se v 6.30, ale když jsem zjistil, jak je brzy, tak jsem se ještě natáhnul a lenošil jsem až do 8 hod. Doma si to neužiju a tak si to užívám tady. Petr ráno vyndal z mrazáku kuřecí maso, že je prý zkažené, jak každou noc rozmrzne, když vypínáme mrazák a ráno zase zmrzne, když ho zapneme. Vzal jsem si kuřecí maso a jel jsem na kajaku krmit delfína. Plaval kousek ode mne, ale nepřiblížil se dostatečně, abych ho mohl krmit. Delfín dovádivě plácal ocasem do vody, vystrkoval jenom čumák, jako by se rozhlížel kolem anebo jenom klouzavě vystrkoval ploutev nad hladinu. Zahlédl jsem jeho zranění na levém boku pod hřbetní ploutví. Vypadalo jako šedivý flek. Házel jsem mu maso, ale delfínek ho ignoroval a maso ho vůbec nezajímalo. Dával jsem si maso na pádlo, abych ho dokázal hodit dál a když se delfínek vynořil, tak jsem k němu maso vrhal. Nebyl jsem úspěšný, delfínek nic ode mne nepřijal. Ale bylo to krásné být tak malý kousek od něj. Vrátil jsem se na loď, vytáhli jsme kotvu a pomalu jsme zamířili ven ze zátoky. Když jsme pluli kolem Rastafy na pontonu, mávali jsme, aby k nám připlul. Měli jsme pro něj balíček jídla, o kterém jsme věděli, že už ho nesníme.  Horina s ním ještě jel na ponton a za světla nakoupil ještě nějaké perly.  Pluli jsme do další zátoky zařezávající se hluboko do vnitrozemí. Do zátoky vytéká řeka, která je prý největší v Polynésii. Připluli jsme na konec zátoky a hodili jsme tam kotvu v ústí řeky. Dali jsme na vodu člun a dva kajaky. Dva jsme šli do kajaku a pluli jsme napřed, zbytek posádky jel ve člunu za námi. Řeka byla opravdu široká. Pluli jsme proti slabému proudu po řece obklopené botanickou zahrada. Záplava květů zdobila břehy, palmy, banánovníky, chlebovníky a další a další stromy, jejichž název neznám. Nebýt té exotické vegetace, tak by ta řeka mohla být třeba Sázava anebo Jizera. Pluli jsme asi 1NM proti proudu a pak začalo být málo vody.

Řeka Polynésie

Banánovník

Táhli jsme kajaky i člun. Za námi plul na kajaku nějaký domorodec z farmy a my jsme se ho zeptali, zda jsou na této řece vodopády. Řekl, že jo a že jsou ještě asi 2km daleko. Bylo jasné, že člunem tam nedoplujeme. Kluci nechali člun a šli dál po silnici. My jsme ještě pokračovali v tažení kajaků přes kameny a po cestě jsme se občerstvili banány, které visely z banánovníku nad řekou. Prostě jsme je srazili pádlem do vody a snědli jsme je. Kajaky jsme dotáhli až k mostu přes řeku, právě když k němu přicházela posádka člunu. U mostu nějaký tlustý Tahiťan nabíral vodu a tak jsem se ho ptal, zda jsou na řece vodopády. Anglicky vůbec nemluvil, ale nějak jsem mu to vysvětlil a tak řekl, že je tam kaskáda. Jak je to daleko, to už jsem z něj nedostal. Pak jsme začali stopovat auta a zastavila nám ženská anglicky mluvící, která řekla, že vodopády jsou daleko a že nejsou na této řece. Že bude lepší, když se vrátíme na loď a vyplujeme do jiné zátoky, odkud je to k vodopádům blíž. Obrátili jsme se a pluli zpět.  Já jsem předal kajak a plul jsem na člunu. Řeka byla fakt úžasně barevná a voňavá.


Závodění na kajaku

Po návratu na loď k nám přijeli 4 kluci na polynéských kajacích s vahadlem (příští týden tu mají být velké slavnosti, při kterých posádky na pirogách pádlují mezi ostrovy, a tak všichni trénují). Kluci na kajacích čekali, až vytáhneme kotvu, aby s námi mohli závodit. Kotva se nám zasekla a nešla vytáhnout a tak si chvíli počkali, nežli jsme ji konečně vytáhli. Pak jsme na motor zamířili ze zátoky a 4 kajaky za námi. Přidali jsme a jeden začal zaostávat. Ještě jsme přidali a už za námi byly pouze dva kajaky. Ještě jsme přidali a už za námi byl pouze jeden kajak. Kajakářovi mohlo být tak 15 roků a pádloval uvolněně a hodně soustředěně. Vezl se na naší záďové vlně a naznačil nám, že můžeme přidat. Za lodí se vytvářela dost vysoká vlna. Kajakář jel na této vlně a už skoro nepádloval, pouze kormidloval, aby se na ní udržel. Byl nadšený a my také, když jsme viděli, jak surfuje s kajakem na naší zadní vlně. Vezl se na vlně asi dalších 5 min, než toho nechal, šťastně nám zamával a přestal pádlovat. Byl to opravdický sympaťák a byl hodně našláplý.

Přepluli jsme do vedlejší zátoky, kam také tekla řeka. Část posádky plula nejprve do Supermarché na nákup a po jejich návratu nás už pouze 5 vyrazilo na další plavbě po řece za vodopády. Plavba to opět byla pěkná, dokonce jsme viděli místní specialitu, velké, černé, modrooké úhoře. K vodopádům jsme se ale nedostali, protože řeka byla splavná asi pouze půl míle. Vrátili jsme se na loď, vytáhli kotvu a pluli jsme na jih podél Raiatey. Plavební dráha mezi ostrovem a korálovým reefem byla místy dost úzká a museli jsme dost dávat pozor, abychom se v ní udrželi. Díky navionicsové mapě to ale šlo. Dopluli jsme až na jih Raiatey a chtěli jsme zakotvit kousek od břehu takového většího korálového ostrova – Motu. Na břehu ostrova stál modrý dům a rodina v něm bydlící na nás mávala, ať tam nekotvíme. Tak jsme odjeli kousek od nich, abychom zakotvili, ale oni sedli do člunu, připluli k nám a říkali nám, že si nepřejí, abychom tam kotvili. Petr jim nabízel peníze za to, že nás tam nechají stát, ale oni byli neoblomní, že prý máme jít na jižní konec motu. Petr si chtěl přistát a tak šel ke kormidlu a já šel na příď na kotvu. Obepluli jsme ostrov od jihu a tam již stál na kotvě jeden katamarán. Petr zamířil k němu. Viděl jsem, že je tam málo vody a tak jsem na něj zavolal, ať pluje pomaleji. Ubral, ale ještě jsme pluli dost rychle. Znovu jsem na něj zavolal, ať ubere a pak jsem uviděl před lodí kameny. Houknul jsem na Petra u kormidla, ale už bylo pozdě. Narazili jsme pravým kýlem do kamenu a skoro jsme se zastavili. Přeběhl jsem ke kormidlu a vymanévroval jsem loď zpět. Byl jsem naštvaný, že jsem loď neřídil sám, nemuselo se to stát. Zakotvili jsme u jiného ostrova na hloubce asi 25m nedaleko korálového útesu. Vzal jsem si ploutve a brýle a potopil jsem se pod loď. Na pravém kýlu byla zespodu a z boku odřená barva od korálu. Žádná škoda to nebyla, ale mrzí mne, že se nám to stalo. Na lodi za vše může kapitán a já si vyčítám, že jsem loď nechal Petrovi na přistání. Přehlídnul v mapě tvar útesu a plul tam, kde byla označená mělčina. Prostě za blbost se platí. Trochu toto zklamání vyvážila výborná večeře (brambory zapékané v troubě a rib eye steak na grilu na dřevěném uhlí), kterou Petr připravil. Jsem zvědavý na noc. Kotvíme na velké hloubce a tak budu v noci dávat pozor.

Chatrče na vodě

Poslední den na ostrově Raiatea

V noci jsem se dost budil. Přeci jenom kotvit na hloubce 24m není úplně běžné. K naší kotvě jsem již získal velkou důvěru (což o kotvách v Chorvatsku říci nemůžu), ale přeci jenom jsme stáli dost blízko ke korálovému útesu a i malé posunutí kotvy by nás při určitém stočení větru mohlo ohrozit. Spal jsem v přední kabině a přímo nad hlavou jsem měl otevřenou velikou luknu. Při usínání jsem se díval na hvězdy, které tu jsou neuvěřitelně jasné. A jsou tu i jiná souhvězdí, nežli na naší obloze. Opět jsem ocenil aplikaci Skyview. V noci jsem, při kontrole kotvy, podruhé uviděl jižní kříž. Kotva nás držela dobře a tak noc proběhla klidně. Ráno jsem hopsnul do moře ještě si užít ranní plavání. Pomalými tempy jsem proplouval chladnou vodou s tím neuvěřitelným výhledem na palmový ostrov a na všechny možné odstíny modři. Po koupeli snídaně a pak jsme zvedli kotvu a vydali se na plavbu kolem poloviny ostrova. V noci několikrát pršelo a bylo zataženo. Občas trochu sprchlo a díky tomu nebylo takové vedro. Pluli jsme kolem ostrova po vnitřní laguně (navigace není úplně nejjednodušší, protože se neustále kličkuje mezi korálovými útesy, ale je to dost dobře značené a s aplikací Navionics se z navigace stala hračka) a obdivovali jsme tu scenérii kolem nás. Kopce na Raiatee jsou pokryté bujnou vegetací, podobnou pralesu a vegetace sahá až na vrcholky hor. Bujná vegetace se střídá s plantážemi kde čeho a vše dohromady je to nesmírně malebné. Propluli jsme lagunou, kam až to šlo a pak jsme vypluli pasáží na Pacifik.

Oceán byl klidný a foukal zadobok. Vytáhli jsme plachty a vypnuli motory. Konečně nastalo ticho a po klidné hladině jsme se pěkně posouvali bez jakéhokoliv houpání. Po včerejší jízdě, kdy za námi pádlovali místní kluci na kajacích a jeden z nich se za námi dokázal udržet i při maximální rychlosti 9kn, jsem navrhnul, že bychom si to mohli vyzkoušet na našich mořských kajacích. Šel jsem v první skupině a zkoušel jsem pádlovat, jak nejrychleji jsem uměl. Ale více, nežli 4kn jsem nedal. O to větší obdiv jsem pocítil ke klukovi na kajaku ze včerejška. Tak jsme kajaky přivázali k lodi a nechali jsme se táhnout za lodí. Při maximální rychlosti se nám za lodi utvořila taková vlna, že kajaky na ní jely a lano bylo prověšené. Ale nikdo z nás se na ní bez lana nedokázal udržet. Zkoušel jsem se na kajaku plujícím rychlostí 9kn postavit a podařilo se mi to. A znovu jsem si sednul. To byla parádní zkouška rovnováhy. Pak se na kajacích vystřídala skoro celá posádka a všichni zkoušely různé krávoviny, včetně stání. A všichni napadali do moře. Při jednou obratu zpět dva kluci na zádi uviděli kousek pod lodí dlouhého bílého hada. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale trochu jsem znejistěl, když dva kluci byli ve vodě. Myslel jsem si ale, že ten bílý had byl vytvořený nějakými víry od lodního šroubu. Zkusil jsem obrátku na plný plyn a malé hady za lodí jsem taky uviděl. Byly to víry od lodního šroubu, ale vypadalo to opravdu působivě. Oddechl jsem si, že nám kolem lodi neřádí žádný tajemný tvor. Po dostatečném vyřádění na kajacích jsme vpluli zpět do laguny.  Na příbojové vlně na korálovém valu řádilo několik kluků na surfech. Jeden je vždy roztáhnul na vodním skútru a dovezl je na vlnu. A oni potom jeli na vlně a kus před útesem z vlny vystoupili a kluk na skútru je zase odtáhnul na volné moře. Bylo to super a obdivoval jsem je, že dokázali z vlny vystoupit a nenechat se dotáhnout až na útes. Po té, co jsem jezdil na vlně na kajaku, tak jsem zjistil, že vystoupit z vlny není nic jednoduchého. V laguně jsme hodili kotvu na poslední plavání a oběd. Byl jsem si pouze zaplavat a už jsem se nepotápěl. Moře bylo krásně teplé a pomalé plavání bylo relaxací.

Pláž v Polynésii

Po obědě jsme zvednuli kotvu a vydali jsme se na krátký závěrečný úsek plavby do přístavu Uturoa, kde je základna společnosti Tahititi Yacht Charter. Ještě jsme udělali zastávku u dvou čerpacích stanic, ale v neděli byly obě zavřené. Tak jsme předpokládali, že mají doplnění nafty nějak vyřešené. Odpoledne kolem 4hod. jsme přistáli na bóji před marinou. Přijela Sophie, se kterou jsem již komunikoval, se svým kapitánem a ten si přebral loď. Potom ji odvezl do přístavu, kam jsme neměli sami zajíždět, že prý je tam málo místa. To mne pobavilo. Ve většině chorvatských marin je místa méně, a když tam začátečník nepřistane dobře, tak se na něj Chorvati dívají, jako na kokota. Zdá se, že tady mají celkem zásadně jiný přístup k zákazníkům. Vše probíhalo velmi příjemně a v přátelském duchu. Za odření kýlu nic nechtěli, že je to jenom barva. A naftu nám přivezli za autem v takové podivné nádrži a do lodi nám ji čerpali čerpadlem, které napojili na automobilovou baterii. Po předání lodi jsme naložili tašky do auta a odjeli jsme na letiště, kde začala naše 38 hodin dlouhá cesta zpět.

Sledujte nás