Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Jarní plavba v Bretani

1. 9. 2015

Jarní plavba v Bretani

Na lodi je nás celkem devět. Jelikož je konec března, nikdo se příliš neobává, že bychom se nudili z nedostatku větru. Březen je období, které dokonale potvrzuje pověsti o nestálosti Bretaňského počasí.

Vyplouváme ze zátoky Morbihan ven směrem na Biskajský záliv a křižujeme proti větru. Na moři je na tuto roční dobu poměrně hodně plachetnic. Asi to bude tou sobotou. Moje posádka zatím plula vždy pouze na vnitřních mořích, a tak jsem zvědavý, co s nimi oceán udělá. Oběd si ještě většina posádky s chutí dala.

První noc na moři proběhla klidně. Část noci jsme kvůli slabému větru dokonce pluli na motor.  Další dny jsme pluli ve větru, který v poryvech dosahoval až 100 km/hod a pocítili jsme naši malost v podmínkách, kdy člověk je hercem ve hře, kde režisér je nevyzpytatelný a hlavně na jeho blahovůli záleží, jestli nás nechá dohrát do konce všech stání. Můžeme si namlouvat, že máme dobrou loď a že na moři nejsme nováčky, ale většina z nás si uvědomuje, že moře je ten, kdo má trumfy v ruce a my můžeme jen vykládat karty na stůl a počítat s jeho shovívavostí k našim zkušenostem, které jsou ve srovnání s jeho mnoha miliony let praxe jenom prvním stupínkem na nikdy nekončících schodech. To nám přesto nebrání v tom, abychom naplno vnímali a prožívali to, co nám moře připravuje.

Přebytečná kila musí z lodi pryč

Naše loď pod bouřkovými plachtami ladně tančí na vlnách a nic si nedělá z toho, že každá druhá, třetí vlna se zabalí a vysype na palubu tak, že něco málo slané vody se různými netěsnostmi dostane do podpalubí a v předních kabinách promočí spacáky, matrace a batohy. Těm, kteří spí v zadních kabinách, to rozhodně náladu nekazí, ale i Ti z předních kabin se stále radují z plavby.

První dny byly obdobím odtučňování. Přebytečná kila musela z lodi pryč. Kdo přijel na plavbu zhubnout, tomu se přání beze zbytku splnilo. Nedlouho po skončení oběda nastal obrácený proces a oběd cestuje vrchem do moře. Mořská nemoc klátí jednoho za druhým. Kolem 2 hodiny ranní odcházím spát. Když už sestupuji do podpalubí, cítím najednou, že musím zpátky na palubu. Žaludek se rozhodl, že oběd ani večeři s sebou do postele nechce. Když už se mi šavle dere mezi zuby, nakláním se přes zábradlí a zvracím do moře. Kapitán - nekapitán, mořská nemoc si nevybírá.

Biskajský záliv na začátku dubna není nejpříjemnější a musím uznat, že obsahy našich žaludků prověřil opravdu dokonale. Poprvé v životě jsem vydržel celý den v nepravidelných intervalech zásobovat Poseidona obsahem svého žaludku stejně jako zbytek posádky. Posádka v tom viděla velké zadostiučinění, že v těchto těžkých chvílích jsem s nimi a prožívám si to, na co se jindy dívám jako nezúčastněný divák, který lituje chudáky, jež mořská nemoc potkala. Alespoň budu příště lépe chápat tu část posádky, která nemoci podlehne. Pochopím, jak je to příjemné, když se žaludek na prázdno obrací a přestože nemá, co by již pustil, stále znepříjemňuje život svému majitelovi. A vše, co se do něj dodá, velice precizně zase vrátí. S obzvláštní, až sadistickou radostí vrací párky a jakýkoliv alkohol. Bylo nám sice blbě, ale drželi jsme své 4 hodinové hlídky u kormidla a u plachet. Celé dva dny se na lodi hýbalo akorát to, co mělo hlídku. Vše ostatní spalo i 16 hodin denně a z jídla jsme jedli maximálně polévky. Opravdu relaxační záležitost. Ti, kteří přijeli na loď s předsevzetím zhubnout, mohli být spokojeni. Přesto na nikom obzvláštní spokojenost vidět nebyla.

Máte prostor k přemýšlení

Klasický obrázek z lodi je takový, že v kokpitu sedí tři muži, nabalení vším teplým, co mají s sebou a na tom všem mají nepromokavé jachtařské obleky, které jim umožňují zachovat relativní sucho a teplo i v době, kdy vlny jdou přes loď a z nebe se vytrvale valí další přívaly deště. Všichni na sobě mají záchranné kšíry, kterými jsou jako pupeční šňůrou připoutáni k lodi. Jeden z mužů na hlídce stojí u kormidla a vytrvale vede loď požadovaným směrem, i když se mu vítr snaží loď uchýlit z kurzu. Další dva muži v kokpitu sedí schouleni tak, aby z nich unikalo co nejmíň tepla do nevlídné vlhké zimy okolo a hlavou se jim honí různé myšlenky.

Bretaň

Na lodi má člověk spoustu času přemýšlet. Má tady z celého roku nejvíc času na přemýšlení. Přemýšlí o lecčem. O své práci, o svých dětech, o své ženě či o své přítelkyni nebo přítelkyních. Do mysli se mu vtírají s různou intenzitou stále stejné myšlenky. Všechny myšlenky a trápení mají ale společného svědka. Tím svědkem je moře, které poměrně snadno odhalí malichernosti různých starostí, které nás trápí a které nám v běžném koloběhu dní připadají důležité. Ukáže nám, že to podstatné v životě nespočívá v neustálém řešení nesmyslných problémů, ale v lidech, které máme rádi a které mají rádi nás. Moře ve své vznešené a rozlehlé hrozivosti nám pomáhá poznávat naše dobré i špatné stránky, ale týden je příliš krátká doba, na to aby nás změnilo. Rozhodně ale zapůsobí tak, že každý z nás touží po tom, aby se tato zkušenost opět opakovala.

Bezprostřední kontakt s mořem v jeho nejsyrovější podobě, která nám nahání strach. Přesto po něm znovu toužíme, je očistný a blahodárný. V kontrastu k našim neustálým strachům a obavám nám moře předvádí v bouři, která jako by na chvíli sama udiveně polevila, tvory, kteří se každým pohybem radují ze života a nikoho nenechávají na pochybách o tom, že milují moře a svoji lásku nám předvádějí na pódiu, jehož středem je naše loď.

Přišli nám popřát dobré ráno

V neděli ráno jsme potkali skupinu asi 20 delfínů, kteří skotačili kolem lodi alespoň 20 minut. Odpluli teprve tehdy, když jsme se nahlas začali bavit o žralocích. Tak jsme se zabrali do hovoru, že jsme ani nepostřehli, že námi asi opovrhli a odpluli. Když jsem si uvědomil toto naše faux pas vůči nim. V duchu jsem se zastyděl. Delfíni nám přišli popřát dobré ráno a my se bavíme a tvorech, kteří v nich pravděpodobně nevzbuzují nadšení.  V duchu jsem se delfínům omluvil za naši neotesanost a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Za pár minut byli delfíni zpátky, jako by mi chtěli naznačit, že když teda o žralocích už mluvit nebudeme, tak se nám ještě předvedou. A opravdu řádili ještě víc, nežli před chvílí.

Delfíni se mazlili s vlnami a s neuvěřitelnou ladností předjíždějli loď a okamžitě se zase vraceli zpět. Dovádivě najíždějli do vlny, která se vypínala několik metrů nad přídí, vyskakovali a dopadali do vlny těsně před přídí tak, že jsme měli pocit, že je musíme přejet. Aby ukázali zbytečnost našich obav, vyskakovali za chvíli nalevo i napravo jako na povel režiséra, který s bravurou řídí toto představení. Pohybovali se kolem nás bez jakékoliv námahy a jejich ústa byla rozšířená do věčného úsměvu. Do úsměvu, který ví a který by tak moc chtěl předat svoji radost i nám na palubě.

Mám pocit, nebo spíš jsem si tím téměř jistý, že delfíni cítí naše myšlenky a každý obraz v naší hlavě jsou pro ně slova, kterým rozumí. Musí k nám být opravdu velice shovívaví. Vše, co potřebují k životu je moře a ostatní delfíni. Samoobsluha, rychlé občerstvení a restaurace je v každém okamžiku otevřená všude kolem, akorát se oblast od oblasti liší rozmanitostí jídelníčku a velikostí porcí. O jejich nápojovém lístku zatím nemám příliš jasno. Musí pro ně být dost těžké pochopit, proč si to my sami tak komplikujeme. A přesto nás asi dokážou pochopit a znovu a znovu se vrací, aby nám dávali radost ze své přítomnosti. Nakonec nám popřáli dobré ráno a zmizeli v mořských dálavách.

Bretaň

Konečně pevnina

Třetí den na moři jsme poprvé přistáli. Posádka začala trousit na palubu a již neodmítala jídlo a i já jsem zase měl chuť k jídlu. V noci jsme vpluli do kanálu La Manche a charakter vlnění se změnil. Vlny se staly menšími a pravidelnějšími. Prostě se staly vlnami, na které si žaludek lépe zvyká. A tak během dnešního dne celá posádka pookřála a začala tvrdit, že ten jachting je fakt fajn sport. Odpoledne jsme přistáli na ostrově Guernsey.

Guernsey je bezcelní zóna a daňový ráj. Pod jeho vlajkou pluje více lodí, nežli by se na tento malý ostrov vůbec vešlo. A přistání zde není jednoduché. Do přístavu se dá vplout pouze 4 hodiny denně, v době nejvyššího přílivu. Dnes dělal skok přílivu pouze 4 m, což je minimum, protože měsíc je zrovna v první čtvrti. Pokud by si člověk špatně spočítal přílivy, musel by několik hodin čekat před přístavem, nežli stoupne hladina natolik, aby mohl vplout. Posádka tento úkol zvládla výborně, a tak jsme odpoledne opravdu přistáli. Asi 20 minut po našem přistání už byla hloubka natolik nízká, že bychom už nevpluli. Na druhou stranu to také znamená, že nemůžeme vyplout a musíme zde strávit 12 hodin. To ale nikomu rozhodně nevadí. Další vysoká voda bude ve 3 hodiny ráno. Jdeme spát, abychom byli připraveni.

Jachtingem nekončíme

Během krátkých návštěv dalších přístavů jsme viděli pár míst spjatých s minulostí Bretaně. Navštívili jsme Le Mont St. Michael, klášter na skalnatém ostrůvku na hranici moře v místech, kde příliv dosahuje největší výšky na evropském kontinentu. Voda se tu zvedá až o neuvěřitelných 13 výškových metrů a zaplavuje pobřeží v délce 9 NM. Skála s klášterem je za odlivu od moře vzdálena více než 8NM a za maximálního přílivu je celá obklopená mořem. Blížili jsme se ke klášteru a z dálky jsme ho viděli v mlžném oparu na konci příbřežní roviny, jak ční do výšky nad mořem, jako by se ho staletí vůbec netýkala. Při příjezdu blíž byl pocit umocněn odhaleným bahnitým pobřežím táhnoucím se k moři kdesi v dálce sotva viditelnému.

Guernsey

St Michel

St Michel

Přijeli jsme pozdě, a tak jsme prohlídku vnitřních prostor kláštera během této naší návštěvy nestihli. Procházeli jsme se tedy alespoň v uličkách pod klášterem fascinováni jeho obrovitostí, symetričností krásy a vznešeností. Připadal jsem si trochu, jako když stojím před chrámem Sv. Víta, ale atmosféra moře a vysokých hradeb dodala tomuto místu atmosféru, která se nedá přirovnat k ničemu, co znám. Nemám ani chuť mluvit. Mlčky se procházím podél hradeb, po vnitřních nádvořích a nakláním se přes hradby a zírám do dáli na moře, které bude za 6 hodin přímo pod hradbami. Vítr prudce padá z hradeb a neustálé průtrže mračen umocňují celkovou atmosféru hory Sv.Michala.

Abych povídání trochu odlehčil - na moři Vás potká spoustu radostí, ale i starostí, u kterých nezbývá, než se u smát. Po několika hodinách na noční hlídce, kdy jdou přes loď vlny a z nebe taky padá voda, je člověk pořádně prokřehlý i když na sobě má asi 9 vrstev a dobrý žluťáky (nepromokavé oblečení). V takovým nečase přijde vhod termoska s horkým čajem. Opatrně nalévám trochu čaje do hrnečku a nesu ho k ústům. První slastný doušek okamžitě s odporem vyplivuju. Jak jsem přiložil hrneček k ústům, dotkl jsem se okapu na kapuci a slaná voda z kapuce se mi přes hrneček vylila přímo do pusy. Fakt povedenej čaj.

Příběhy ze záchodu

Větší zážitek je příběh ze záchodu. A na záchodě musí mít člověk jak se patří klid. A když ho nemá, nemusí to být zas až tak úplně ono. Asi si každý umí představit, že sedět na záchodě, který se divoce zvedá vzhůru, pak sebou zase divoce mrští dolů a až se s ohlušujícím hřmotem na okamžik zastaví, smýkne s sebou bokem a opět vyrazí vzhůru, není žádná láce. A taky je jasný, že za takovýchto podmínek jde na záchod pouze ten, kdo již nemá jinou šanci a rozhodně si tam s sebou nebere noviny. Láďa mi popisoval, jak šel při plavbě proti větru (pro tyto účely bezkonkurenčně nejhorší vítr) na záchod. Posadil se na mísu (na lodi je to spíš miska), pevně se zapřel rukama o stěny záchodu a zatlačil. Šlo to dobře až do dalšího pekelného skoku. Láďa byl katapultován do protilehlého rohu malé záchodové kabinky. Rychle se sebral a kouknul do mísy. Exkrement nikde! To není možné. Byl si stoprocentně jistý, že dílo dotáhnul do konce. Podíval se pod mísu a tam taky nic. Začal panikařit, přece se mu to nezdálo. Pak ale zafungovala železná logika. Když on přeletěl přes celou kabinku, tak obsah záchodu mohl putovat po obdobné trajektorii. Pohlédl do protilehlého koutu a bylo tam. Neztratilo se. Leželo tam zkroucené na místě, kam rozhodně nepatřilo. A dostat ho zpátky do mísy také nebylo ve vzpínající se lodi extra příjemné ani jednoduché.

Já jsem taky potřeboval na záchod, ale v žádném případě jsem nechtěl zažívat podobné pokoření, jako Láďa. Vydržel jsem až do změny kurzu na „zaďák“(zadní vítr, při kterém je plavba mnohem komfortnější) a vzal jsem si noviny. Jelikož při plavbě na zaďák téměř není možné nabrat vlnu tak, aby se zalila paluba, pootevřel jsem si na záchodě trochu okénko a zapříčinil jsem ta přívod čerstvého vzduchu. To, co jde z útrob ven zas až tak nevoní. Pěkně jsem se usadil, otevřel noviny a připadal jsem si jako doma. Když už jsem byl téměř hotov, rána a pootevřeným okýnkem se mi na hlavu vyřítil kýbl hnusně studené mořské vody, spláchnul mi hlavu, záda a ve finále zafungoval i jako bidet. Sprostě jsem nadával a trhal jsem ze sebe mokré vrstvy oblečení. Až do této nešťastné návštěvy záchodu se mi dařilo uchovat oblečení relativně suché,  ale to už je minulost. Znechuceně zavírám okénko a jdu se podívat, kdo kormidluje. Vyprávím mu tuto smutnou příhodu a on se tomu ještě směje. Nejen, že blbě kormidluje, ale ještě ani nepozná, co je a není vtip.

Sledujte nás