Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Perličky z jachtingu v Chorvatsku - 1. díl

20. 7. 2015

Perličky z jachtingu v Chorvatsku - 1. díl

Za 20 let, které jsem strávil v Chorvatsku na moři, jsem potkal mnoho, opravdu mnoho skvělých a příjemných lidí, díky nimž jezdím do Chorvatska stále rád. Ale také jsem potkal řadu lidí, kteří jako by nechápali, že turisté jim tam přivážejí peníze. Lidí, kteří nechápou, že úsměv nic nestojí. Lidí, kteří se snaží udělat z jachtařů blbce, aniž je vůbec znají. Lidí, kteří se snaží okrádat turisty, a nezajímá je, že okradení turisté už znovu nepřijedou. Státní úředníky a policisty, kteří se snaží zvednout si svůj příjem na úkor turistů. Jsou to lidé, díky kterým se vydáváme do dalších jachtařských destinací a neustrneme tak ve svém vývoji. Možná bychom jim za to mohli poděkovat.

1. příběh: „Češi nejsou žádní jachtaři!"

V podvečer připlouváme na bójové pole na Molatu. Mám v plánu trénovat přistávání na bóje a až skončíme, tak tu zůstat na noc. Jeden člen posádky za druhým se střídá u kormidla, najíždíme na bóji, zvedáme jí z vody, vyvazujeme loď, opět odvazujeme a odplouváme a stále dokola, dokud každý účastník jachtařského kurzu spolehlivě nezvládne tuto činnost. Když už se všichni vystřídají, naposledy přivazujeme loď a v tom vidíme, jak k naší lodi připlouvá člun s obsluhou bójového pole.

Jiří Zindulka

Píše se rok 1999, a tak obsluha bójí ještě nemá přívěsný motor a připlouvá k nám pomocí vesel. Připluje, chytá se našeho bortu a říká nám, že tu nemůžeme stát. Přicházím po palubě k muži ve člunu a pokouším se mu vysvětlit, že jsme už naše manévry skončili a že tu chceme zůstat na noc. Muž ve člunu odpovídá, že tu nemůžeme zůstat, protože bychom namotali kotevní lano bóje a poškodili bychom jej. Opět opakuji, že už jsme skončili s výcvikem a že zůstaneme na noc. Na to on opáčí, že tu nemůžeme zůstat, protože bychom namotali kotevní lano bóje. Odpovídám mu, že jsme již skončili a nemůžeme tedy nic namotat. Na to on opáčí, že prostě musíme odplout, protože nás tu nechce.

Tomu začínám rozumět a ptám se, proč nás tady nechce. Na to mi odpoví, že Češi nejsou žádní jachtaři, že Rakušáci jsou jachtaři, ale ne my. Trochu mě to vytočilo. Říkám mu, že první Čech obeplul sám svět v roce 1972 a první Rakušák až o několik let později. Ale on mě již neposlouchá. Stojí ve člunu, drží se našeho relingu a křičí na mě, ať okamžitě vypadneme. Jsou to argumenty, kterým se těžko odolává.

Jdu za kormidelníkem, říkám mu, ať nastartuje motor a ať je ve střehu. V okamžiku, kdy mu dám znamení, ať zařadí zpátečku a dá plný plyn. Pak jdu na příď a nechám odvázat loď od bóje. Vrátím se k rozčilenému Chorvatovi a již zcela promyšleně mu říkám: „Máš pravdu, Rakušáci, to jsou opravdoví jachtaři. Zato Chorvati, to jsou ti největší amatéři. Bojí se bouře, neznají mapy a neumí plout v noci.“. Muže ve člunu jsem zasáhl do jeho vlasteneckého srdce. Zatmělo se mu před očima a jak stál ve svém člunu, jednou rukou pevněji sevřel reling a druhou se pokoušel mi jednu natáhnout. Dal jsem rukou znamení kormidelníkovi, sehnul jsem se k Chorvatovi, sevřel mu jednu ruku na relingu a druhou jsem mu taky pevně chytnul.

Loď se dala do pohybu směrem vzad. Člun se počal vzdalovat a Chorvat natahovat. Když jsem mu pustil ruce, už pro něj nebylo cesty zpátky. Ještě jsem mu trochu pomohl, aby se pustil, a pak už jsem jen viděl, jak padá do moře, vynořuje se a přátelsky za námi mává pěstí. Volal něco jako: „přijeďte zas“, ale bylo mu opravdu špatně rozumět, protože měl pusu plnou slané vody. Je pravda, že už jsem v této zátoce nikdy nebyl. Jadran je naštěstí veliký :-)

Druhý díl si můžete přečíst zde.

Sledujte nás