Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Jiří Zindulka: „Plavba kolem Irska prověřila posádky i lodě.“

23. 1. 2015

Jiří Zindulka: „Plavba kolem Irska prověřila posádky i lodě.“

Pátek

Po cestě na letiště se s námi Praha rozloučila příšerným krupobitím. Okruh k letišti byl zablokovaný auty, která stála pod mosty a blokovala celou silnici. Na letišti jsme se sešly v pohodě všechny tři posádky. Letěli jsme s Ryanair a poznali, co to znamená nízkorozpočtová letecká společnost. Odbavení probíhalo pouze na jedné přepážce, takže půl hodiny před odletem jsme ještě čekali na odbavení zavazadel. Letadlo bylo až na konci letiště a na odbavení do letadla jsme se dostali v době odletu. Dvěma členům posádky vyndali z letadla batohy, protože tam měli samonafukovací vesty s bombičkami a museli ukázat, co vezou. Do letadla jsme se dostali 20 min po plánovaném odletu a startovali jsme s více, nežli půlhodinovým zpožděním. Takový normální odlet.

Po příletu do Dublinu jsme vyrazili na parkoviště autobusů a minibusů, abychom si objednali odvoz do hotelu v centru. Lehce zmatený řidič jednoho malého autobusu mi na dotaz, jestli nás odveze do hotelu, řekl že ano, ale že se mu tam všichni nevejdeme. Pak chvíli přemýšlel a řekl, že za 10-15 min. přijede jiný autobus a ten nás odveze. A opravdu asi za 20 min. přijel větší zelený autobus s tímtéž řidičem a ten nám začal nakládat batohy do zavazadlového prostoru na konci autobusu. Když naložil téměř všechny tašky naší 20 členné výpravy, tak znejistěl a začal tvrdit, že on dělá okružní jízdy po městě a ne taxi do hotelu.  A že jsme ho podvedli, že do hotelu nepojede. To nás trochu překvapilo, protože od začátku měl v ruce vizitku s adresou našeho hotelu. Řidič začal být pěkně naštvaný, ale už neměl odvahu naše tašky opět vyložit. Zbytek tašek jsme naložili do autobusu, část hned za dveře do chodbičky, takže řidič nemohl vystoupit jinak, nežli přes naše tašky.  A že musel ještě párkrát přes tašky  vystoupit a nastoupit. Jeho rozmrzelost dosahovala hodně vysoké úrovně. Pak jsme se konečně rozjeli. Řidič pustil naplno hudbu, nasraně se díval vpřed, nervózně kličkoval mezi auty a vezl nás směr centrum.

Asi po 20 min. za námi začala auta troubit a jeden člen posádky se podíval dozadu a zjistil, že dveře zavazadlového prostoru se otevřely a tašky začaly postupně vypadávat na silnici a auta se jim vyhýbala. Řidič zastavil a my jsme vyběhli zpět a sbírali jsme tašky ze silnice. Nervozita řidiče dosáhla maxima. Konečně zastavil v centru a řekl, že tam končí. Stál na zastávce s jeho značkou. Snažil jsem se mu klidně vysvětlit, že chceme odvézt až do našeho hotelu. Řekl, že dál nejede. A já zase, že nás musí odvést do hotelu. Ukázal rukou před sebe na jeden hotýlek a řekl, že je to on. Vyložili jsme si s jeho pomocí tašky a já se ho zeptal, kolik platíme. Řekl, že neví, protože s ním jezdí lidé pouze na okružní jízdy a že vždy mají lístek. A že si žádné peníze nemůže vzít. Tak jsem mu dal asi 40 EUR a on si je vzal. Rázem se stal děsně úslužný a moc se omlouval za nepovedenou jízdu. Uklidnili jsme ho, že je to v pořádku a šli do hotelu.

Hotýlek byl vskutku povedený. Na chodbě se povalovaly igelitové pytle, podle našeho názoru s neposlušnými zákazníky. Vypadalo to jakou hotel u Alibaby a 40 loupežníků. Recepční byl hodně neochotný tmavší chlapík, kterému ještě nikdo neřekl, že když pracuje ve službách, měl by se umět usmívat. Neuměl to. Rozdal nám klíče a všichni jsme se ubytovali. Řekl jsem recepčnímu, že ráno potřebujeme snídani v 7 hod., protože v 7.30 hod. odjíždíme. Odvětil mi, že snídaně jsou až od 8 hod. a že v 7 ráno bude pouze lehká kontinentální snídaně. Pravá irská snídaně je až od 8 hod. Smířili jsme se s tím. Nahrnuli jsme věci do pokojů a šli do nejbližší restaurace. Typická irská restaurace s živou typicky irskou hudbou. Po několika hodinách nás z této restaurace vyhodili, že prý je členka naší posádky Iva opilá, že prý moc často chodí na záchod. Číšník byl pravděpodobně zfetovaný, protože s ním nebyla vůbec žádná řeč. Alespoň jsme šli spát v rozumný čas.

Sobota

V sobotu v 7.30 hod. jsme šli na snídani a to málo, co tam bylo, bylo už snědené, zbylo pouze kafe. Kontinentální snídaně se scvrkla na kávu a vodu. Opravdu povedený hotel.

Autobus přijel včas a byl pro 45 lidí, tak se tam naše tři posádky v pohodě vešly. Dva řidiči, kteří se střídali při řízení, nasadili želví tempo a šinuli se po dálnici směrem na Cork. Jelikož přístav Baltimor je to nejvzdálenější místo v Irsku, kam se dá s Dublinu po silnici dojet, čekalo nás hodně pohodových hodin v autobuse. Asi po 200 km jsme se na dálnici zastavili a dali jsme si pravou irskou snídaní – slaninu, vajíčka, klobásu, fazole a topinky. Nazval bych to OPRAVDOVOU snídaní. Za Corkem skončila dálnice a dál jsme pokračovali po okreskách do Scibbereen, kde jsme více nežli hodinu nakupovali. Náš nákup byl asi v 15 nákupních košících. Prodavačka říkala, že takto dlouhý účet ještě nikdy nevytisknula.

V Kinsayle  vystoupila jedna posádka, která popluje na Hanse 40. Dále jsme pokračovali po tak úzkých silnicích, že už se téměř nemohla vyhnout dvě auta až do Baltimoru. Přivítalo nás pěkné, deštivé počasí. Lilo jako z konve a my jsme vykládali zavazadla a krabice s potravinami z autobusu. Lodě nám předávala Marie, která o nich moc nevěděla a říkala, že nám na dotazy odpoví Conn, až přijede s opravenou hlavní plachtou na naši loď. Z Baltimoru jsme si půjčili Oceanis 43 INISHLEIGH  a Sun Odyssey 42i INISHEIM. V Irsku se nedají půjčit žádné lepší lodě, jako třeba v Bretani a ve Skotsku. V celém Irsku jsou asi 3 společnosti, které nabízejí více nežli 3 lodě a celkem se dají pronajmout pouze 2 lodě se 4 kabinami. Opravdu omezené možnosti výběru. Chtěl jsem na plavbu kolem Irska lodě, co něco vydrží, ale pak jsem bral to, co bylo.

Neděle

Ještě v neděli ráno jsme zprovozňovali loď. Sprayhood byl sice z této lodi, ale vůbec sem nepasoval. Nějaká posádka ho dost těžce v nějaké bouři roztrhala a sailmaker ho opravil sice s nejlepší vůlí, zato se žalostným výsledkem. Sprayhood prostě nepasoval a nedal se pořádně použít. Vyztužili jsme ho všelijak provázky, ale vydrželo to pouze 3 dny. Kdybych měl přirovnat zimní údržbu lodi (byli jsme teprve druhá letošní posádka) k chorvatskému standartu, tak bych to ohodnotil hluboko pod chorvatským standartem. Conn, který nám loď předával, byl velice ochotný a příjemný, ale lodě nebyly v pořádku. Nebyly na nich žádné zásadní problémy, zato drobných byla celá hromada.

Vypluli jsme kolem 11 hod. Na moři asi 2 NM před přístavem jsme se dali do tréninku manévru MOB – muž přes palubu. Na začátku každé plavby je nutné, aby si celá posádka tento manévr vyzkoušela. Procvičovali jsme to s fendrem zatíženým kýblem. Jeden člen posádky hodil fendr s kýblem do moře a další zavolal Muž přes palubu. Ten, kdo to zavolal, nespustil MOB z očí, další člověk, obvykle kormidelník, zmáčkl na plotru tlačítko MOB a zároveň s tím jiný házel do moře kruh se svítící bójí. Kormidelník okamžitě odpadnul na boční kurz (foukalo asi 4 Bf a my měli plnou hlavní plachtu a částečně zarolovanou genu, aby se nám při obratech nedřela o salingy) a vzdaloval se od MOB asi na 5 lodních délek. Pozorovatel neustále hlásil, na jakém kurzu a jak daleko se MOB nachází. Mezitím si kormidelník připravil posádku k obratu a ve vzdálenosti 5 délek provedl obrat proti větru a na boční vítr se vracel zpět k MOB. MOB minul dost blízko po svém návětrném boku a další člen posádky při tom hodil do vody kruh spojený dlouhým lanem s lodí. Kormidelník za MOB začal vyostřovat, jeden člen posádky přitahoval genu a šli jsme do obratu proti větru, při kterém se nepřehodila gena. Loď se otočila proti větru a kormidelník obrátil kormidlo zpět proti větru. Rozjetá loď se zastavila a bočně splouvala k muži přes palubu. Pak už bylo nutné pouze háčkem vylovit fendr s kýblem.

Každý člen posádky si tento manévr několikrát vyzkoušel a já jsem celý manévr vždy rozebral a řekl jsem, co bylo a co nebylo správně. Po 3 hodinách manévrů jsme přitáhli plachty a na předoboční vítr jsme zamířili k majáku Fastnetrock, vzdálenému 8 NM. Tento pověstný maják je na skalnatém útesu, nejjižnější výspě Irska. Po obeplutí majáku jsme změnili kurz na zadoboční, povolili jsme plachty a svižným tempem jsme zamířili na sever podél pobřeží. Foukalo asi 5 Bf a výhled byl na sílící vítr.

Pondělí

Střídavě nám pršelo nebo lilo a občas se nebe trochu protrhalo. Takové uplakané aprílové počasí. Velké vlny valící se z otevřeného Atlantiku si brzy začaly vybírat svou daň a mořská nemoc mi začala kosit posádku. Ani já jsem se necítil úplně dobře, ale bylo to v normě. Nic, co by mi kazilo náladu a nebo mi vzalo chuť k jídlu. Pár členů posádky krmilo ryby a vůbec nevypadali dobře. Z ostatních dvou lodí také přicházely zprávy o pesimistické náladě. Večer vítr zesílil na 7 Bf a my jsme jeli zpočátku se zarefovanou hlavní plachtou a plnou genou, postupně jsme hlavní zcela sbalili a pluli pouze s velkou genou. Kormidlování na zadní vítr ve velkých vlnách nebylo jednoduché a posádka první den na moři občas udělala nechtěnou halzu. Gena práskla  na druhou stranu a za chvíli zase zpátky. Když jsem byl v posteli, vždy mne to vzbudilo, ale pokud se to neopakovalo často, nechal jsem to být a spal jsem dál. Musím nechat posádku fungovat samostatně bez mých neustálých zásahů, i když zpočátku to samozřejmě trochu drhne. Noc byla opravdu bouřlivá v kombinaci s mlhou a všichni jsme byli rádi, když začalo svítat a my jsme opět viděli na valící se vlny.

Za světla bylo kormidlování snazší. Napsal jsem Pavlovi, který byl asi 20 NM před námi, že zastavíme na Aranských ostrovech, abychom navštívili prastarý keltský monument Dun Aengus. Pavel ale už ostrovy přejel a byl rozhodnutý, že náročné západní pobřeží  Irska přepluje co nejrychleji bez zbytečných zastávek. My jsme ale zastavovat chtěli a kolem poledne jsme se vyvázali na bóji v zátoce Port Murvy na severním pobřeží ostrova Inishmore. Na konci zátoky byla krásná pláž přímo lákající ke koupání, ale nikdo se na ní nekoupal. Dofouknuli jsme člun, nandali motor a po obědě jsme se vydali na břeh. Na ostrově nás opustil Dalibor, přejel trajektem na pevninu, autobusem do Dublinu a letěl domů. Dalibor už se mnou plul před 2 lety ve Skotsku a věděl, jak náročné jsou naše sportovní plavby. Před rokem ale absolvoval operaci, při kterém mu nasadili kroužek na jícen, aby se mu nevraceli žaludeční šťávy. Daliborovi ale nedošlo, že když se mu nemůžou vracet žaludeční šťávy, tak že nebude moci ani zvracet. A tak při plavbě zažíval opravdové peklo. Měl silnou mořskou nemoc, potřeboval zvracet a nešlo mu to. Žaludek se mu svíral a chtěl vyhodit jídlo a kroužek na jícnu to nepustil. Nemohl zažít ten slastný pocit úlevy, když se člověk vyzvrací. Dalibor skučel, ani v noci spát nemohl. Ráno byl tak vyčerpaný, že jsem, vzhledem na předpověď počasí, souhlasil s jeho odletem domů. Bál jsem se, aby mu neprasknul žaludek. Další plavba by pro něj byla pouze pokračováním pekla.

Po odjezdu Dalibora jsme vyrazili pěšky na výlet na nedalekou keltskou pevnost Don Aengus starou asi 5 tisíc let. Před touto dávnou dobou si původní obyvatelé postavili pevnost na útesu nad mořem se třemi řadami kruhových hradeb postavených z kamenů kladených na sebe. Monumentální práce, která přečkala 5 tisíc let. Tato pevnost je ještě o půl tisíciletí starší nežli nejstarší egyptské pyramidy.  Když jsme se dostali až na pevnost, přestalo pršet a mraky se roztrhaly. Naskytnul se nám nádherný pohled na hučící oceán pod útesy a na celý ostrov. Místo mělo úžasnou atmosféru. Prohlídku ukončila až další dešťová přeháňka.

V info centru pod pevností jsme si objednali mikrobus a vydali jsme se na okružní cestu po ostrově. Občas se roztrhaly mraky a tak jsme z ostrova i něco viděli. Přes celý ostrov se táhly stovky kamenných zídek podobně jako na Kornatech. Ostrov vypadal hodně opuštěně a nehostinně, ale svým způsobem velice krásně.  A byl plný divokých králíků. Vysvětlili jsme řidiči mirkobusu, že náš kamarád Míra má rád králíky a že si je musí nafotit a tak taxikář stál u každé meze a my všichni fotili králíky. Musel si myslet, že jsme pošahaný. Pak jsme se nechali odvézt do přístávku Kilronan, kde jsme si dali přestávku v přístavní krčmě. Dopřáli jsme si několik piv u krbu a vychutnávali jsme si místní, téměř nesrozumitelný dialekt. Všichni zde mluví irsky a místní angličtina je velmi specifická. Po návratu na loď jsme již za tmy zvednuli kotvy a pokračovali v plavbě. Druhá naše loď měla technický problém (prasknul jim bowden řazení a tak opravovali loď a na výlet se s námi nevydali). Čekala nás další, poměrně náročná a větrná noc. Nejprve jsme pluli s oběma plachtami asi 30 NM a v noci budeme stáčet kurz na zadoboční vítr. Šel jsme spát kolem jedenácté hodiny a instruoval jsem hlídku, aby mne vzbudili, kdyby potřebovali pomoc.

Úterý

Ležím v posteli, přitisklý ke stěně a z boku se ke mně tiskne Iva. Tentokrát trochu nedobrovolně, protože v náklonu na pravobok a ve zmítání se ve vlnách to ani jinak nejde. Probudila mne halza. V tuto noční hodinu určitě nechtěná halza. Gena sebou práskla na druhou stranu a hlavní také. Za chvíli kluci na hlídce odhalzovali loď zpátky a já jsem uslyšel bouchání roztržené geny. Čekal jsem, kdy mne hlídka zavolá, abych jim pomohl. Ale nikdo nevolal. Za chvíli jsem to už nevydržel, vyskočil jsem ze spacáku, rychle nasadil bundu, nezdržoval jsem se holínkami a vyběhl jsem bosý na palubu. Na genu byl žalostný pohled. Téměř od shora dolů a podél celého spodku byl utržený protisluneční lem a gena sebou zmítala a bylo jenom otázkou času, kdy se roztrhá ještě více. Napadlo mne, že tím naše plavba kolem Irska skončila. Pokračovat dál pouze s hlavní plachtou a se spinakrem asi nebude možné. Stoupnul jsem si ke kormidlu, postavil jsem loď na zadní vítr a kluci povolili hlavní plachtu tak, aby se vytvořilo závětří a bylo možné genu narolovat. Míra s Honzou rolovali genu a já jsem ujížděl  na zadní vítr. Podařilo se genu narolovat, dal jsem autopilota a nainstalovali jsme kontraotěž na zajištění ráhna proti další nechtěné halze. Pak jsem si skočil pro boty, protože mne už pořádně zábly nohy. Naštěstí nepršelo, ale teplota byla tak kolem 8 st. 

Ptal jsem se hlídky, jak k tomu došlo. Honza řekl, že se gena roztrhnula o saling. Bylo to dost nepochopitelné, protože gena by musela být hodně přitažená, aby se mohla při halze roztrhnout, ale to nebylo při plavbě na zadní vítr pravděpodobné. Míra viděl příčinu v tom, že měnil najednou kurz na zadoboční o 30 st. při jízdě na autopilota a autopilot překmitnul až na zaďák a došlo k přeletění geny. A při tom se gena roztrhnula. Stále jsem tomu nerozuměl. Předchozí noc nám gena přeletěla několikrát a nic se nestalo. Probral jsem si s Mírou a Honzou a s další hlídkou Tomášem a Romanem, jak budeme dál postupovat. Byla tma a tak jsem chtěl počkat s dalšími pracemi až na ráno. Řekl jsem klukům, ať jedou na autopilota a pokud budou měnit kurz, tak pouze o několik stupňů. Stále nám foukalo 6 Bf SSW ze zadoboku a vlny byly tak velké, že nebylo jednoduché udržet ve tmě loď v kurzu. Domluvili jsme se, že poplují asi 15 NM k ostrovu Inishshark, tam mne vzbudí, společně uděláme halzu a pak poplují zadobočním kurzem z druhého boku k závětrné straně ostrova Inishturk, kde se schováme do závětří a sundáme genu. Roztrhaná gena sice byla narolovaná, ale pořádný pytel plachtoviny se z ní na rolfoku vytáhnul a bylo nebezpečí, že se buď roztrhá a nebo zatáhne tak, že plachta nepůjde ani vyrolovat, ani zarolovat.

Šel jsem si lehnout a usnul jsem téměř okamžitě. Z hlubokého spánku mne vytrhnul Tomášův hlas, že budeme halzovat. Natáhnul jsem holínky a bundu a šel jsem na palubu. Připravili jsme se na halzu, pomalu jsme začali odpadat a přetahovali jsme hlavní plachtu. Když ji vzal vítr, kontraotěž ji zadržela, dokud Roman kontraotěž nepovolil a pomalu nepřesunul hlavní plachtu na druhý bok. Tomáš okamžitě nainstaloval kontraotěž z druhé strany a zajistil ji. Již začalo svítat a já jsem si všimnul utrženého radaru, jak se na kabelu houpe na stěžni. V tom okamžiku mi došlo, jak k tomu vlastně došlo. V noci kluci udělali nechtěnou halzu.  Gena byla trochu víc přitažená a jak letěla na druhou stranu, tak narazila na radar. Radar se v okamžení ulomil z držáku a ostrá hrana držáku v mžiku roztrhla genu od shora až dolů po délce asi 12 m. A bylo vymalováno. Měl jsem ještě asi hodinu a tak jsem zmizel ve spacáku.

Hodina utekla děsně rychle a už mne opět budili. Byli jsme na závětrné straně ostrova a hodně blízko u břehu bylo skoro úplné bezvětří. Tomáš tam pomalu najel na motor, rozvinuli jsme genu a spustili jsme ji na palubu. Byl na ní žalostný pohled. Byla roztržená po celé délce zadního i dolního líku. Oprava nebude ani jednoduchá, ani levná. Pak jsem si nasadil bocmanskou lávku a nechal jsem se vytáhnout na stěžeň k utrženému radaru. Ten, kdo radar montoval, očividně počítal s možností uražení radaru a zajistil ho ocelovým lankem k oku na stěžni. A na tomto lanku a na přívodním kabelu radar držel. Původně jsem chtěl radar demontovat ze stěžně, když jsem ale pochopil, že bych musel uříznout datový a zdrojový kabel, rozhodl jsem se, že radar připevním na torzo držáku. Posloužila mi stříbrná páska, kterou jsem radar přimotal a přilepil. Po provedení této údržby jsme obepluli výběžek ostrova a v přístavu Garant Harbor jsme se přivázali na místní trajekt. 

Míra se vydal shánět na ostrůvku s asi 100 obyvateli nějakého opraváře plachet a dokonce nějakého sehnal. Když ten ale viděl poškození Geny, řekl, že je to na něj moc. Dali jsem si  v přístavu jídlo, doplnili jsme vodu a ještě jednou jsem se nechal vytáhnout na stěžeň. Omotal jsem stříbrnou páskou konce horních sálingů, o které se nám při plavbě na zadní vítr trhala hlavní plachta. Stříbřenkou jsem přilepil částečně utrhnuté motorové světlo a ještě jsem zesílil přilepení radaru. Z přístavu jsme vypluli společně s trajektem, na kterém jsme byli vyvázaní. Připravili jsme si dvě pojistné kontraotěže na hlavní plachtu a vytáhli jsme ji asi na 80 %. Marek psal, že je asi 30 NM před námi a Pavel více, nežli 100 NM. Jsme poslední a s tímto plachtovým vybavením je nedoženeme. Ale nevzdáváme to a pokračujeme pouze na hlavní.

V přístavu jsem si s posádkou udělal rozbor tohoto případu a všech chyb, které nastaly.

  1. První a nejdůležitější chybou bylo, že mne hlídka nevzbudila před tím, nežli měnili kurz na téměř zadoboční až téměř zadní. Dříve, nežli se do manévru dali, tak rozebrali celou situaci, a měli tam dost nejasností, jak to správně udělat. Když nevím, tak se zeptám. Vždy, nežli jdu spát, zdůrazním hlídce, že mne mají vzbudit, pokud jim něco nebude jasné. Lepší mne 10x vzbudit zbytečně, nežli jednou ne, když je to potřeba.
  2. Další chybou bylo, že změna kurzu o 30 st. směrem na zadoboční vítr se prováděla na autopilota a ještě k tomu v režimu wind. Při obracení lodi najednou o 30 st. na autopilota nutně dojde k tomu, že loď přejede kurz na druhou stranu a pak se vrací zpět. Pokud se jede na autopilota a odpadáte s ním od větru, tak změnu provádějte  postupně po 10 st. Zadní vítr wind pilot špatně zvládá a proto je lepší jet pouze v režimu auto. Ale k této situaci by došlo i v režimu auto. Tím, že loď při změně kurzu udělala obrat o více, nežli 30 st. a pak se začala vracet, došlo k přehození hlavní plachty (ta byla přitažená na střed, takže k žádné škodě nedošlo) a k přeletění geny.
  3. Hlavní plachta byla při odpadání přitažená na střed, aby nedošlo k jejímu přehození. Bohužel ale při nechtěné halze přitažená hlavní plachta začala táhnout loď do návětří a zpomalil se tak manévr zpět. Vhodnější bylo použít kontraotěž, která zabrání rychlému přeletění hlavní plachty, zároveň však umožní její rychlé povolení do závětří.
  4. Hlídka jela na boční vítr a gena byla dost přitažená. Když začali odpadat, tak genu nepovolili a při nechtěné halze přitažená gena narazila do radaru umístěného na stěžni směrem vpřed. Povolená gena by radar minula a nedošlo by k jejímu roztržení. Napnutá gena utrhnula radar a o ulomený držák radaru (ostrá hrana) se zatížená gena roztrhla, jako by byla rozpáraná nožem.
  5. Hned po této nešťastné příhodě měla hlídka povolit hlavní plachtu, schovat genu (nebo to, co z ní zbylo) do závětří, a narolovat genu na rolfok. Místo toho hlídka začala řešit, co s tím a opět mne nevzbudili. Já jsem byl vzhůru, slyšel jsem plácání roztrhané geny a už jsem startoval, protože neprobíhaly očekávané úkony.

Středa

Noc byla zatím nejklidnější ze všech, a také nejstudenější.  Zadní vítr o síle 5-7 Bf nás hnal vpřed na zarefovanou hlavní plachtu. V pravidelných intervalech se střídal déšť a zvýšená oblačnost. Vlny byly mezi 2-4 metry a posádka již byla stabilizovaná. Mořská nemoc již byla zažehnána a každý si užíval noční plavbu a zároveň se těšil na konec své hlídky. Zima byla opravdu pořádná.

Tuto  noc jsem se dobře vyspal. Něměl jsem noční hlídku, protože dnes mám s Ivou kuchyni a tak jsem se v posteli poflakoval až do 8 hod.  V noci se nestalo nic, co by mne nutilo vstávat a tak jsem ráno byl jako čerstvě vylíhnutý.

Vrhnul jsem se do kuchyně a jak to umím, tak jsem tam s velkou vervou začal škodit. Vytáhnul jsem ze skříně plato vajíček, které jsem minulou noc našel vypadlé na podlaze v salónu. Někdo nezajistil skříňku a vajíčka z ní v náklonu vyletěla. Ve tmě leželo plato s vajíčky na podlaze a někdo na něj šlápnul. V této podobě jsem plato s vajíčky našel na podlaze. Vajíčka byla evidentně v pořádku, pouze rozbitá a rozšlapanáJ Dal jsem vajíčka zpět do skříňky (plato bylo v igelitovém pytlíku) a věděl jsem, že je musíme brzy zpracovat. Ráno jsem tedy vyndal plato ze skříňky a otevřel jsem ho. Na vajíčka byl žalostný pohled.  Ze 24 vajíček byly v pořádku pouze 3. Iva nalila olej na pánev a nakrájela cibuli. Já jsem hodil první dávku vajíček na pánev (musel jsem je nabírat lžicí) a k tomu jsem přidal cibuli. Podle reakce přihlížejících jsem pochopil, že to není úplně běžná metoda přípravy vajíček. Tomáš si tuto první podivnou porci vzal a Iva udělala míchaná vajíčka tak, jak se má. Hezky na cibulce a byla výborná.

Nejprve jsme servírovali kávu. Míra si kávu položil před sebe na stůl a když jsem na něj houknul, že hrnek nesmí pustit z ruky, pokud kávu s dalším náklonem nechce mít v klíně, tak se díval trochu nedůvěřivě. Za chvíli si kávu ale opět postavil na stůl (za mými zády) a s dalším náklonem hrnek s kávou letěl na něj. Zachytil ho v letu a část kávy se mu vylila do rukávu a na něj.  Neposlouchal pokynů.  První dávka vajíček zmizela bleskurychle a druhou dávku jsem začal dělat já. Když to Tomáš viděl, tak mne nenápadně z kuchyně vypakoval a udělal vajíčka sám. Pak mu na pomoc přispěchal Míra a v kuchyni zavládl pořádek a řád, který tam během mého učinkování rozhodně není.

Během snídaně jsme obepluli Malin Head, nejsevernější výběžek Irska, a začali jsem se pomalu stáčet k jihovýchodu. Vítr zeslábnul a nahodili jsme motor. Tomáš začal podněcovat posádku k vytažení spinakru, ale slábnoucí vítr tyto úvahy zastavil. Navíc venku neustále lilo a spinakr by byl nasátý vodou jako houba. Pokračovali jsme s hlavní plachtou a na motor, dobíjeli jsme baterky a zatopili jsme si. Počasí se v nepravidelných intervalech měnilo z deštivého na sluneční. Marek psal, že zamířil do Londonderry, ale mně se tam proti proudu a větru nechtělo zajíždět. Potřebovali jsme sehnat opravu naší roztržené geny  a tak jsme potřebovali přistát v nějaké marině s jachtařským zázemím a včas. Vybral jsem Corelain Marinu, 4 NM proti proudu řeky. Připlouvali jsme s vrcholícím přílivem a proud šel s námi. Na levém břehu byla krásná krajina s nízkým trávníkem, což se ukázalo být golfové hřiště. Hráče na travnatých lukách ani v nejmenším nerozptylovaly dešťové přeháňky chodící jedna za druhou.

Přistáli jsme v marině Corelain a hned jsme začali shánět opravu geny. Šéf mariny nám dal kontakt na sailmakera a já jsem mu zavolal. Mluvil takovým akcentem, že jsem mu skoro nerozuměl.  Musel jsem šéfa přístavu požádat, aby mi to překládal z irské angličtiny do mne srozumitelné angličtiny. Rozložili jsme roztrhanou genu a poslali jsme sailmakerovi fotku poškození. Když si to prohlédnul, řekl nám, že oprava bude trvat týden. Tolik času jsme neměli. Sháněli jsme ještě dalšího sailmakera, který byl v Belfastu a s tím jsme se domluvili na další den. Zavolal jsem také Connovi z Batimore Yachtcharter a řekl jsem mu, že jsme roztrhali genu. Přijal to se stoickým klidem a zeptal se, co budeme dělat. Vysvětlil jsem mu, že jsme chtěli nechat plachtu opravit, ale že to pravděpodobně nezvládneme a jestli by nám mohl přivést jinou genu. Domluvili jsme se, že ráno zařídí prohlídku plachty od sailmakera v Bangor marině u Balfastu a pak se domluvíme, jak dál. Ještě jsme se v marině po několika dnech vysprchovali a vydali jsme se na další noční plavbu směrem na Belfast. Noční plavba byla příjemná, opět s větrem v zádech. Přistáli jsme nad ránem a šli spát.

Čtvrtek

Ráno jsme vstávali brzy a poškozenou genu jsme odnesli do jachtařského obchodu, jehož adresu nám Conn dal. Dopoledne již bylo jasné, že plachtu zde nedokážou rychle opravit a tak Con sedl do auta  s náhradní genou v kufru a vyrazil na 700 km dlouhou cestu. My jsme si půjčili dva mikrobusy a spolu s posádkou Pavla jsme podniknuli podmanivý výlet po severním Irsku. Projeli jsme Belfastem a první zastávka byla v destilerce Bushmills. Absolvovali jsme destilery tour a musím říci, že jsem byl zklamaný. Když to porovnám s malými ostrovními skotskými destilerkami, tak Bushmills je velkosériovka bez osobního přístupu. Whiskey dobrá, ale zaměstnanci neosobní. Dále cesta pokračovala na starý hrad Dunluce.  Počasí na hradě nám přálo, nepršelo a měli jsme možnost vychutnat si krásné výhledy z útesu, na němž hrad stojí. Dále jsme pokračovali na čedičové varhany Giant´s Causeway. Několika kilometrová procházka vede podél moře k čedičovým varhanám. Úžasná  odlučnost čediče do šestibokých sloupců je opravdu unikátní. U nás je obdobné místo u Kamenického Šenova, ale Giant´s Causeway je výrazně rozsáhlejší. Při prohlídce nás neustále bičoval déšť a až na sklonku prohlídky se trochu protrhaly mraky a nízké slunce nabídlo podmanivý pohled na tento přírodní útvar.

Další naše zastávka byla u provazového mostu Carrick-a-Rede. Tento provazový most vede 30 m vysoko nad propastí a spojuje pobřeží s útesem, kde měli základnu lovci tresek. Po staletí se po provazovém mostě přenášely koše s treskami. K mostu jsme přijeli až po zavíračce a tak jsme měli celý most pro sebe. Asi 3 m vysoká brána nebyla pro jachtaře problém a již jsme se procházeli po provazovém mostě. Pohupování ve volném prostoru 30 m nad mořem není pro každého, je to ale rozhodně silný zážitek. Navíc nepršelo a tak jsme si to užili o to víc. Od provazového mostu jsme již zamířili zpět do přístavu. Volal Conn, že už je v marině a nechtěli jsme ho nechat dlouho čekat. Do Bangor mariny jsme přijeli po 19. hod. a Conna jsme potkali na parkovišti s mastným papírovým pytlíkem Fisch na chips v ruce. Conn je opravdový pohodář. Děkoval jsem mu, že přijel a přivezl nám náhradní plachtu. Říkal, že si alespoň udělal výlet do Belfastu, kde ještě v životě nebyl.  Náhradní genu nám již dal na loď a roztrhanou genu jsme mu naložili do auta. Conn nevěděl, že máme ještě utržený radar. Tak jsem mu to  řekl. Přijal to se stoickým klidem. Kdybych mu řekl, že loď má díru a je napíchlá na útesu, asi by to přijal se stejným klidem. Toho člověka asi nic nerozháže.  Rozloučil jsem se s Connem a šli jsme si také koupit Fisch and chips a pár piv a dali jsme si bohatýrskou večeři. Část posádky pokračovala jízdou po místních barech a pak na lodi.

.

Pátek

V pátek v 7 hod. ráno byl budíček. Posádka se po včerejší večeři a následném pokračování mejdanu na lodi, probírala dost neochotně.  Zastavili jsme se nejprve u čerpací stanice doplnit naftu a pak jsme vypluli na moře. Pavel s druhou lodí vyplul zároveň s námi a tak bylo jasné, že budou závody. Vytáhnuli jsme plachty a Pavel byl kus před námi. Pluli jsme na zadoboční vítr od břehu, abychom za hodinu odhalsovali a pluli podél pobřeží na jihovýchod směrem k ostrovu Man. Pavlova loď hned získala náskok a tak jsme si řekli, že musíme něco vymyslet. Propočítali jsme si zkratku mezi pevninou a útesy a  střihnuli jsme to tam. Proud šel s námi a rázem jsme se dostali do vedení. Na zadní vítr nám to jelo srovnatelně, ale když jsme začali vyostřovat na boční vítr, Pavlova Hanse zrychlila a začala nás dohánět. Snažili jsme se trimovat, ale všechno marné. Pavlova loď se dostala před nás a pomalu se nám vzdalovala. Věděli  jsme, že pokud něco nevymyslíme, tak nevyhrajeme. Rozhodnuli jsme se  proplout  úžinou mezi ostrovem Man a ostůvkem Isle of Man. Ušetříme tím asi 1 NM, ale budeme se muset poprat s protiproudem v úžině. Je to sázka do loterie, ale kdo nehraje, nevyhraje :-) 

ak se blížíme k ostrůvku, vítr slábne a my zpomalujeme. V úzké úžině je silný protiproud a vlnění, ale daří se nám projet najednou bez obratů. Už v úžině ale vidíme, že nám tato akce nevyšla a že druhá loď je před námi s ještě o málo větším náskokem. V rukávu máme ještě jeden trumf a tím je spinakr. Máme před sebou teď úsek 12 NM na zadobok a jdeme chystat spinakr. Je nainstalovaný v rukávu a pro část posádky to bude první tahání spinakru. S rukávem nemám moc zkušeností, ale mělo by to s ním být jednoduché. Vše si připravíme a spinakr jde nahoru. Vytáhli jsme pytel asi do dvou třetin spinakru a pytel se zaseknul. Museli jsme ho stáhnout a začít znovu. V jednom okamžiku se pod genou objevil cár spinakru a já jsem si myslel, že spinakr je roztrhaný. Byl by to mistrovský tah během jedné plavby roztrhat genu i spinakr. Byl to ale pouze dolní lík spinakru, koukající z rukávu.

Pokoušeli jsme se rukáv ze spinakru stáhnout ještě asi 5x ale nešlo to. Rukáv se nám při vytahování překroutil přes vytahovací lano a nešel vytáhnout. Museli jsme celý rukáv se spinakrem pustit dolů, sundat rukáv a spinakr vytáhnout klasicky. Konečně jsme se zrychlili. Během blbnutí se spinakrem jsme ale získali takovou ztrátu, že druhou loď už nemáme šanci dohnat. Před námi se objevil i Marek na třetí lodi, který také plul se spinakrem. Spinakr jsme si náležitě užili a dopluli jsme s ním až před přístav Douglas, hlavní město ostrova Man. V přístavu jsme museli chvíli počkat před zvedacím mostem, nežli nás pustili do mariny. Vyvázali jsme se na modrou ocelovou plachetnici stojící u nábřeží. Vypadala tak, že už tu stojí několik let a že tu ještě několik let stát bude. Její majitel na ní bydlel s manželkou, synem a několika psy. Pavel s Markem se navázali na nás.

Sobota – Isle of Man

Ráno jsem se šel podívat  na nedaleký trajektový terminál, kde bylo informační centrum. Posbíral jsem tam mapy ostrova, informační letáky a nechal jsem si udělat nalejvárnu o místních zajímavostech a pamětihodnostech. Zarezervoval jsem auta v půjčovně a vrátil se zpět na loď. Naše loď již byla na nohou, Markova se chystala k odplutí a Pavlova posádka spala. Měli za sebou nejtěžší noc. Noci v přístavu totiž bývají ty nejobtížnější. Probudil jsem je, aby si vybrali řidiče a jeli s námi vyzvednout si auto na letiště. Ještě jsme zašli zaplatit za lodě (25 GBP za jednu), popovídali jsem si s paní v kanceláři (pamatovala si na českou posádku, která navštívila Man přede 2 lety – náš kamarád Arni), zašli na kafe a vydali jsme se na okružní jízdu po ostrově. Počasí bylo setrvalé, tzn. pršelo a lilo.

V autě nám Radim vyprávěl, že se ráno vzbudil a napadnul ho článek do Irských novin. Článek popisoval jak sucho, trvající 5 dní, položilo na lopatky manskou ekonomiku :-)  První dnešní zastávku, Marrys - muzeum motorek,  ve vesnici Santon, jsme nejprve přejeli a museli jsme se vracet. Na první pohled muzeum nevypadalo nijak lákavě. Takové velké garáže plné motorek. Vešli jsme dovnitř a tam se na nás vrhnul asi 20 cm velký pes se zvonečkem na krku. Pan Marry, motocyklový mechanik a obrovský fanda do motorek, věděl o motorkách asi vše. Prováděl nás po svém muzeu, vyprávěl o historii TT motocyklových závodů na ostrově (během závodů se zvedne počet obyvatelstva ostrova téměř na dvojnásobek).

Motocyklové závody na ostrově Man jsou nejkrvavějšími motocyklovými závody na světě.  V roce 2010 při nich zahynulo 14 lidí a každý rok přibývají další mrtví. Poprvé se konaly v roce 1907 a od té doby se jezdí stále na stejné trase vedoucí ulicemi měst a vesniček po normálních silnicích. Okruh je dlouhý 62 km a průměrná rychlost 190 km/hod. Pan Marry znal našeho závodníka Františka Šťastného, který na Jawě dojel  asi na 4. místě. Unikátní sbírka motorek nás všechny nadchla, včetně ženské části posádky. Přijeli jsme na půl hodiny a po dvou hodinách jsem musel donutit posádky k odjezdu. Asi kilometr za vesnicí Santon je most víl. Na tomto mostě je nutné zpomalit a pozdravit víly. Již mne na to upozornila paní v turistické kanceláři i pan Murry. Ten nám říkal, že i otrlí, potetovaní motorkáři víly zdraví a povídají si s nimi. Kdo je nepozdraví, tak s tím to špatně dopadne. Když jsme jeli přes most,  všichni jsme víly zdravili a mávali.

Další naší zastávkou byla vesnice Creignash, místo, kde se dodnes pěstují původní manské ovce se 4 rohy. Ze začátku jsem si myslel, že je to nesmysl, když jsem je ale viděl na pohledech,  usoudil jsem, že opravdu existují. Přijeli jsme do vesnice a za vesnicí na louce viděli nějaké ovce. Zastavili jsme auta u ohrady a vyskákali  jako správné turistické komando s foťáky. Před námi na louce bylo malé stádo beranů se 4 rohy. Vypadali dost nebezpečně a aby nám ztížili focení, tak zdrhnuli na druhý konec louky. První za nimi do ohrady vyrazil Tomáš, hnán touhou po dobrém záběru. Berani na něj nedůvěřivě koukali, klopili hlavy a prchali. Tomáš je honil před sebou a pořídil několik dobrých záběrů. Postupně jsme do ohrady naskákali skoro všichni. Na poslední skupinu vyběhl udýchaný domorodec a vyhnal ji za ohradu se slovy, že je to hodně nebezpečné. Když se vydýchal, říkal, že již hodně turistů skončilo v nemocnici a zcela nedávno jeden s proraženou slezinou. Berani jsou prý hodně nebezpeční. Když jsme byli za ohradou, tak se naštvaní berani začali trkat. Naráželi do sebe rohatými hlavami takovou silou, že to znělo jako by hráli kuželky. 

Sešli jsme s domorodcem dolů do vesnice, jež je celá skanzenem. Prohlédli jsme si několik původních domů, podojili  dřevěnou krávu s gumovým vemenem a okukovali další místní zajímavost – bezocasou manskou kočku. Prý na ostrov doplavala z potopené španělské galeony na konci 16. století. Zavolali jsme do vyhlášené restaurace Bohemia v přístavu Port Erin a zarezervovali si místo na oběd pro naši 14člennou skupinu. Restauraci jsme našli, ale už měla jiného majitele i jiné jméno. Kuchyně ale zůstala výborná a tak jsme si opravdu pochutnali na místních specialitách. Po obědě výlet pokračoval velmi malebným vnitrozemím ostrova na severozápadní pobřeží na hrad Peel Castle. Tento hrad sloužil po staletí jako sídlo krále ostrova nazývaného Manannan. 

Z přístavu jsme zamířili do vnitrozemí a napojili se na závodní motocyklový okruh. Naše řidiče popadla závodní vášeň a začali se v našich Fiestách honit. Naštěstí nám ve vesnici policie naměřila příliš vysokou rychlost, tak jsme dál pokračovali rozumnější rychlostí (na Manu je mimo města a vesnice povolená neomezená rychlost). Když jsme se řítili po normální silnici (srovnatelné s užší okreskou) sedmdesátkou a představil jsem si, že na motorkách tu mají průměrnou rychlost 190 km/hod, tak jsem pochopil, že to musí být opravdový masakr. Množství kytiček a svíček podél cest bylo jasným svědectvím zmařených životů. Po okruhu jsme se dostali až pod vrchol nejvyšší hory Snaefell. Vrcholek se ztrácel v mracích a tak jsme opustili původní plán, že vystoupáme na vrchol, a pokračovali jsem v jízdě do bývalého hornického města Laxey.

Velké vodní kolo v Laxey

Jednou z nejznámějších atrakcí na ostrově je největší fungující vodní kolo na světě. Je vysoké 24 m a je to úžasný technický unikát. Bylo postavené viktoriánskými inženýry v roce 1854 a čerpalo vodu ze zinkových dolů. Dokázalo za 8 hodin vyčerpat  90 000 l vody. Pomocí dlouhého ramena pohánělo sedmistupňové vodní čerpadlo. Z vysoké  rampy, kterou se na kolo přiváděla voda, je úžasný výhled po údolí.

Ke kolu jsme přijeli až po zavíračce a tak to bylo fajn, protože tam již nebyli žádní turisté a měli jsme tento technický unikát sami pro sebe a mohli jsme si ho zcela nerušeně prohlédnout. Prohlídku ukončila až další průtrž mračen a tma.

Do přístavu jsme se vrátili kolem 10. hodiny večer. Připravili jsme lodˇ a s posledním zvednutím mostu ve 23.15 hod. jsme vypluli z mariny.  Podle předpovědi je před námi náročná noc, plavba proti větru o síle 5-6 Bf. Moc klidu neužijeme. Při návratu do přístavu jsem si říkal, že jsme se kapitána ocelové plachetnice, na které máme vyvázané naše dvě lodě ani nezeptali, jestli nechce dnes vyplout. Pak jsem to ale zavrhnul, protože ta loď nevypadala, že by chtěla tento rok vyplout.  Po návratu do přístavu ale Martin z vedlejší lodi říkal, že kapitán modré plachetnice se mu svěřil, že chce vyplout ještě tento večer. Podíval jsem se na modrou plachetnici bez stopy života a bez jakéhokoliv náznaku příprav na vyplutí a uklidnil jsem Martina, že kapitán pravděpodobně myslel, že chce vyplout tento měsíc a nebo ještě spíše tento rok :-)

Neděle

Vyplutí z přístavu proběhlo hladce, pouze jsme museli převázat Pavlovu loď, jež byla vyvázaná na nás. Ještě v přístavu jsme vytáhnuli zarefovanou hlavní plachtu a asi půl geny. U břehu moc nefoukalo a tak jsme dali celou genu. Za necelou hodinu jsme se dostali ze závětří  ostrova a začal tanec, který trval téměř 24 hodin. Loď najížděla do vln a přídí do nich třískala tak,  že to vypadalo, že se příď ulomí. Spal jsem v přídi a chvílemi tam nastával stav beztíže. To když se příď zvedla do výšky a na vrcholu vlny začala padat dolů. Ten okamžik pádu nás vždycky nadzvednul a pak jsme dopadli zátky na matrace. Bylo to takové spaní na horské dráze. Tomáš s Romanem, kteří  spali v palandové kabině a palandy byly bez zábran proti vypadnutí, si užívali náročnou noc. Tomáš si pak raději ustlal v salónu, ale když ulomil stůl, přestěhoval si matraci  na zem a spal na podlaze v kuchyni.  Pár rybářských lodí zpestřilo jinak jednotvárnou a studenou plavbu hlídce na palubě. Ráno jsme nahodili motor, abychom se přiblížili těsněji k irskému pobřeží. Jenom na plachty by nám to nevyšlo a museli bychom dlouho křižovat.  Zapnuli jsme si topení a zjistili, že přestalo fungovat. Aspoň že fungovalo až dodnes.

Ráno jsem stál bosý v kuchyni a cítil jsem, jak mi do chodidel ťukají podlážky. Při propadání do vln se celá loď třásla tak, že docházelo k vlnění dna a dno lehce pohybovalo podlážkami. Aby si kýl povídal s mými nohami, na to fakt nejsem zvyklý. Moderní laminátové lodě sice vypadají pěkně a mají spoustu výhod. Bohužel jsou ale příliš měkké a pokud bych se na nich dostal do extrémně těžkého oceánského počasí, tak bych z toho radost neměl. Po přiblížení k jižnímu pobřeží Irska  jsme  vypnuli motor a křižovali jsme do přístavu Kilmore Quay. Chtěl jsem plout dál, ale měli jsme toho po předchozí noci dost a tak jsme se rozhodnuli strávit další noc v přístavu a trochu si odpočinout. Přistáli jsme až před 22 hod. a Marek přistál asi 2 hodiny před námi. Po uklizení lodi jsme se vydali hledat do přístavu nějakou otevřenou hospodu, což bylo touto dobou téměř beznadějné. Kupodivu jsme byli úspěšní a otočili jsme několik piv v krásné, stylové hospodě nedaleko přístavu.

Pondělí, úterý

Dopoledne byl na programu nákup a hygiena a vyplutí směrem západním. V noci nás minul Pavel, který tak před námi získal náskok. Jeho loď má domovský přístav Kinsayle a Pavel již zamířil do přístavu. Plavba podél jižního pobřeží Irska již probíhala v duchu slabých předobočních větrů, za slunečného počasí a jenom s občasnými přeháňkami. Další noc byla ukázkově pohodová, i když celkem studená. Dopoledne jsme přistáli v Kinsayle. Je to moc pěkný přístav. Pavel tu již byl a říkal, že se u něj na lodi zastavují místní jachtaři a ptají se ho, jestli opravdu obeplul celé Irsko za 10 dní. Když jim to potvrdí, tak obdivně říkají, že by to také chtěli někdy dokázat.

Prohlédli jsme si město, dali si oběd a kávu, nakoupili ovoce a zeleninu a v podvečer jsme vypluli. Po půlnoci jsme hodili kotvu v zátoce Glandore.

Středa

Ranní mlha pokrývala hladinu a z mlhy se postupně začaly vynořovat okolní břehy a stěžně lodí kotvících v zátoce. Zámeček na pobřeží se přízračně začal zjevovat jako pohádkový přízrak. Za světla se ukázalo, že zátoka Glandore je moc pěkné místo. Po snídani šla kotva nahoru a poklidná plavba podél pobřeží pokračovala. Mezi pobřežím a skalisky The Stags nás poctila svou návštěvou velryba, čímž nám udělala obzvláštní radost.

Západní část Baltimorské zátoky chrání ostrov Sherkin. Měli jsme několik hodin čas a tak jsme u něj přistáli a prohlédnuli jsme si tento opravdu malebný ostrov. Zbytek volného času jsme nacvičovali přistávací manévry na pontonové molo a kolem 18. hodiny proběhlo naše závěrečné přistání v Baltimoru. Marek již zde byl. Uklidili jsme lodě, předali je Connovi a šli na večeři.  Autobus pro nás přijede brzy ráno a tak i odchod do postelí proběhnul před půlnocí.

Plavba kolem Irska byla pro všechny tři posádky nevšedním zážitkem. Díky počasí se nám podařila uskutečnit za necelých 14 dní a upluli jsme během ní 1 050 NM. Poznali jsme pouze málo míst v Irsku a tak nezbývá, nežli se sem znovu vracet a lépe se seznamovat s krásami tohoto zajímavého ostrova. 

Pokud Vás zážitky z této plavby zaujaly a rád byste se příště také zúčastnil, sledujte sekci Sportovní plavby v Irsku nebo sekci Sportovní plavby.

 

 

Sledujte nás