Combined ShapeSlice 1Slice 1Fill 9icon-phone

Strašidelné zatmění Slunce na moři, očima Jirky Zindulky

20. 3. 2015

Zatmeni slunce

 

A pak mne napadlo také jedno dobrodružství, které jsem při rodinné plavbě zažil během zatmění Slunce v Chorvatsku 11.8.1999.

Pluli jsme na dvou lodích. Já s rodinou, s kamarádem Pepinem a jeho manželkou na Sun Odyssey 34.2 a na druhé lodi Oceanis 43 dvě rodiny našich kamarádů s dětmi.  V tomto roce bylo v Chorvatsku zatmění z 90 %. V Čechách, kde bylo téměř úplné, si ho moc neužili, protože bylo na celém území zataženo.

Na zatmění jsme se důkladně připravili. Přivezli jsme si tmavé brýle, zakotvili jsme v malebné laguně na jihozápadě ostrova Veli Drvenik u ostrůvku Krknjas Mali. Hodili jsme kotvu na hloubce 3 m a dlouhým lanem jsme vyvázali zádě na břeh na kmeny pinií. Foukal slabý severovýchodní vítr přímo od zádi. Když jsme zakotvili, bylo kolem 11 hod. dopoledne a bylo příšerné vedro. Slabý vítr byl příjemný, ale nestačil rozfoukat rozpálený vzduch. Rozhodnuli jsme se, že uděláme výsadek na břeh a rozložíme tábor ve stínu pinií. Na břehu nás přivítal chladivý stín stromů a vítr zde již dokázal vytvořit snesitelnou teplotu. Uložili jsme malé děti na deky pod pinie, vybalili jsme piknikové košíky a naplnili jsme skleničky vínem. Popíjeli jsme víno a těšili se na zatmění. Atmosféra byla perfektní, díky vínu se stále více uvolňovala, ale já jsem byl celý nesvůj. Měl jsem nepříjemný pocit, že se stane něco špatného. Kapitánovi druhé lodi Martinovi, který do sebe klopil jednu skleničku za druhou a už byl ve velmi veselé náladě, jsem říkal, ať se trochu mírní, že mám špatný pocit. Myslel si, že si z něj dělám srandu a nebral mne vážně. Já jsem nikdy nepatřil k těm, kdo malují čerta na zeď a tak to ode mne bral jako pošťuchování, kterému nemusí věnovat pozornost. Seděli jsme ve stínu pinií a sledovali, jak se pomalu nasouvá měsíc přes sluneční kotouč. Nejsem pověrčivý, ale měl jsem husí kůži. Zcela jsem pochopil výjevy z historie, kdy nevědoucí lidé v hrůze prchají při zatmění slunce domnívaje se, že nastal konec světa. Můj pocit stísněnosti a strachu se stupňoval, jak zatmění postupovalo. Slunce přestávalo hřát, stmívalo se a postupně nastalo úplné ticho. Cikády přestaly řvát a ani ptáček nepípnul. Takové ticho není v Chorvatsku ani v noci. To ticho bylo úplně přízračné. Rozhlížel jsem se na všechny strany a díval se, odkud přijde ta rána. Stále nic. Měsíční kotouč téměř úplně zakryl Slunce, zmizely barvy a nastala taková tma, že se ani nedalo číst. Napětí, které bylo cítit ve vzduchu, by se doslova dalo krájet. Ochladilo se asi o 10 stupňů a do mě se dala zima. Vítr ulehnul a nastalo úplné bezvětří, které podbarvilo to dokonalé ticho. I mí přiopilí kamarádi zmlkli a tiše na to neuvěřitelné přírodní divadlo zírali. Sluneční korona šlehala kolem temného měsíčního kotouče a já měl pocit, že se čas zastavil a jediné, co trvalo, byl můj strach. Kdyby v ten okamžik celý ostrov zmizel pod hladinou, nepřekvapilo by mne to. Stalo se ale něco zcela jiného. Jakmile měsíční kotouč začal slunce opět odkrývat a začalo svítat, začal náhle foukat vítr  ze severozápadu, stočený o 90 ⁰ oproti původnímu směru. Během několika málo minut vítr zesílil z bezvětří na 17 kn a Martinova loď začala ujíždět na kotvě a záďové lano ji táhlo na břeh. Zavolal jsem na Martina, ať plave na loď a odjede s ní. On si toho ale nevšímal a stále si myslel, že si z něj utahuji. Opět jsem mu zopakoval, teď již důrazněji, že mu nedrží kotva a loď se blíží ke břehu. Díval se na loď, ale před jeho lehce rozmlženým zrakem vypadalo vše v pořádku. Začal jsem mu nadávat a pak jsem pochopil, že Martin nezareaguje. Skočil jsem do moře a plaval k jeho lodi. Když jsem vylézal po schůdcích na záď, tak už tloukl kormidelní list do kamenitého dna. Odvázal jsem záďové lano a hodil ho do moře. Vítr začal snášet loď od břehu a stáčel ji na kotvě. Naklonil jsem se k ovládacímu panelu motoru, abych nastartoval. Na lodi byl panel Volvo, který neměl startovací klíček, pouze tlačítko. Chvíli jsem na to tupě zíral, nežli mi došlo, že se motor startuje tlačítkem. Nahodil jsem motor, popojel jsem na kotvu, postavil loď proti větru, nechal jsem ji na malý plyn stát a běžel jsem na příď ke kotevnímu vrátku. Tahal jsem kotvu a podíval jsem se k mé lodi. A znovu mi zatrnulo. Kotva na mé lodi také začala klouzat a loď se v silném větru začala blížit zádí ke břehu. Nadával jsem na Martina. Kvůli tomu opilci skončí moje loď na šutrech, když já zachraňuji jeho. Podíval jsem se na břeh, jestli někoho nenapadne plavat na loď a odvázat ji. Nic se tam nedělo a všichni na mne zírali. Mával jsem na ně a pak jsem se rozhodnul, že svou loď zachráním. Skočil jsem zpátky ke kormidlu a s kotvou, vytaženou pouze částečně, stále ještě ležící na dně, jsem začal couvat k mé lodi. Měl jsem v úmyslu k ní nacouvat, přivázat si její příď k zádi, dát malý plyn vpřed, rychle přeběhnout na záď mé lodi, shodit záďové lano, rychle přeběhnout zpátky a loď odtáhnout i s kotvou na hloubku. Nebyl to jednoduchý plán, obzvláště v tom silném větru, ale nic jiného mne nenapadlo. Pomalu jsem se blížil k mé lodi, když jsem viděl Pepina, jak skáče do moře a plave na loď. Když už jsem byl pouze kousek, vylezl na záď, odvázal záďové lano a hodil ho do moře. Loď se okamžitě stočila po větru a vzdálila se na hloubku. Hulákal jsem radostí bez sebe na Pepina a děkoval mu. Teď už byl na vše času dost. Popojel jsem s Martinovou lodí dopředu, vypustil jsem hodně řetězu a když se loď zastavila a já se přesvědčil, že kotva drží, skočil jsem do moře a plaval zpátky na svou loď. Vytáhnuli jsme s Pepinem kotvu, odjeli na hloubku a znova zakotvili. Pak jsme doplavali na břeh, naložili do člunu vyjevené rodinky a odopluli jsme na loď. Martin mezi tím vystřízlivěl a děkoval mi za zachránu lodě. Neměl jsem na něj náladu a byl jsem na něj naštvanej. Nalodili jsme se, vytáhnuli kotvu a  plachty a zamířili jsme po větru na Vis. Byla to nádherná plavba a já se znovu podíval na nebe. Slunce už zase naplno zářilo a vše bylo v nejlepším pořádku. Plavba na Vis byla hodně rychlá a jedna z nejhezčích, kterou jsem kdy zažil a fakt jsem si ji užil.

Sledujte nás